Popeleční večeře (2008)
Benjamin Kuras. Původní rozhlasová hra. Hudební a zvuková spolupráce Ladislav Železný. Zvuk Tomáš Gsöllhofer. Záznam a střih Naďa Culková. Dramaturg Hynek Pekárek. Produkce Jana Knapová. Režie Petr Mančal.
Osoby a obsazení: Giordano Bruno (Jiří Lábus), Domenico (Svatopluk Skopal), Fichetto (Lukáš Hlavica), Coviello (David Novotný), hlas inkvizitora (Miroslav Táborský) a ohlášení + kapitoly (Petr Pelzer)
Natočeno 2008. Premiéra 10. 4. 2008 (Vltava, 20:00 – 21:20 h.; 68min.). Repríza 16. 4. 2019 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Současná hra.
Pozn.: Nominace Prix Bohemia Radio 2008 v kategorii Rozhlasová hra pro dospělého posluchače.
Lit.: Pavlovský, Petr: Vykupitel neústupných. In: Divadelní noviny, 2008, č. 10 (recenze). – Cit.: Ve čtvrtek 10. dubna měla v ČRo 3 premiéru rozhlasová hra českého exilového spisovatele Benjamina Kurase s »velikonočním« názvem Popeleční večeře. Autor ji napsal anglicky a uvedl v BBC a pak sám přeložil do češtiny. Odehrává se koncem 16. století v Itálii, námětem jsou poslední léta života Giordana Bruna, resp. jeho myšlenky a postoje. Žánrově jde o jakýsi dramatický traktát, ve kterém zkušený rozhlasový autor vystačil s pouhými čtyřmi postavami. Obtížnou roli protagonisty zvládl excelentně Jiří Lábus, který zvláště jako host na různých nedomovských scénách už několikrát předvedl univerzálnost svého zdaleka ne jen komediálního herectví. Jeho protihráče – přítele Domenica – pojal Svatopluk Skopal přesvědčivě jako »upřímného kolaboranta moci«, tedy nikoli svádějícího či zastrašujícího pokušitele, ale intelektuála, pro kterého je život nade vše a chce k němu přivést i kamaráda z dětství. Mysli si, co chceš, ale nahlas říkej jen to, s čím nenarazíš, tak bychom mohli charakterizovat jeho, z nedávna až příliš známý postoj. První dějství se odehrává roku 1592 v jakési benátské putyce, přičemž hlukové pozadí někdy až ztěžuje srozumitelnost dialogu. Působivě s tím ovšem kontrastuje přízračné ticho římské vězeňské kobky, kde tráví G. B. následující léta. Zastihneme jej společně s omylem (?) uvězněnými profesionálními herci, kterým »do paměti« diktuje své dílo. Jde o dochované filosofovy texty z vydaných českých překladů, kterými režisér Petr Mančal legitimně nahradil Kurasovy překlady »z druhé ruky« – z angličtiny. Mluví-li postava »jako kniha«, hrozí nebezpečí neautentického posluchačského dojmu. Situace diktování dvěma nevzdělancům, kteří si sice vše pamatují, ale zdaleka ne všemu rozumí, je zdařilým oživujícím postupem. Můžeme být sice na pochybách, zda-li právě improvizující herci komedie dell‘arte měli tak dobře vycvičenou mechanickou paměť, ale hra zajisté není určena divadelním historikům. Podstatné je, že Lukáš Hlavica a David Novotný svou intonačně dokonalou reprodukcí »mistrových« slov i průběžnými komentáři dramatizují jeho učenou, knižní dikcí zatíženou přednášku. Přesto si myslím, že právě v těchto pasážích by bylo možno inscenaci k dobru věci krátit. Nejde o to přesvědčit posluchače o Brunově pravdě, jde »jenom« o to, aby vnímatel uvěřil sebejistotě hrdiny. Něco uspořeného času by snad mohlo být věnováno alespoň stopovému »rozmlžení« hrdinovy suverenity – chystá se na hranici až příliš lehce a nabízející se argument úlevy před deprimujícím vězněním ani nezazní. Jistě, hrdinové na životě nelpějí, ale není smrt jako smrt, dokonce ani pro bohočlověka, jak čteme v Evangeliích.
Lit.: Velíšek, Martin: Benjamin Kuras: Popeleční večeře. In web ČRo 3 Vltava, 16. duben 2019 (článek). – Cit.: Fiktivní příběh z posledních dnů italského filozofa, spisovatele a astronoma, světoznámého myslitele Giordana Bruna ve věznici Svaté inkvizice. Tragikomická hra Benjamina Kurase měla svou premiéru v londýnském divadle The Gate v roce 1987. Pro Český rozhlas ji v roce 2008 natočil režisér Petr Mančal s Jiřím Lábusem v hlavní roli. Poslouchejte on-line po dobu jednoho týdne po odvysílání.
Giordano Bruno čeká na vykonání rozsudku ve věznici Svaté Inkvizice. Dostal ho sem jeho bývalý přítel, spolužák ze semináře, agent inkvizice Domenico. Ten ho také pravidelně navštěvuje a snaží se ho přesvědčit, aby své učení odvolal. Nabízí mu za to kromě života i místo ve vatikánské knihovně.
Jinak dělají Brunovi společnost dva potulní komedianti, kteří se marně dohadují, proč byli zatčeni. Z nudy – a aby nevyšli z hereckého cviku – se učí nazpaměť Brunem diktované poslední filozofické poselství. Taková je výchozí situace tragikomedie Benjamina Kurase.
Hra měla svou premiéru v londýnském divadle The Gate v roce 1987. Pro Český rozhlas ji v roce 2008 natočil režisér Petr Mančal s Jiřím Lábusem v hlavní roli. Dále hrají Svatopluk Skopal, Lukáš Hlavica, David Novotný, Miroslav Táborský a další.
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Komentáře
Lit.: Pavlovský, Petr: Vykupitel neústupných. In: Divadelní noviny, 2008, č. 10 (recenze). – Cit.: Ve čtvrtek 10. dubna měla v ČRo 3 premiéru rozhlasová hra českého exilového spisovatele Benjamina Kurase s »velikonočním« názvem Popeleční večeře. Autor ji napsal anglicky a uvedl v BBC a pak sám přeložil do češtiny. Odehrává se koncem 16. století v Itálii, námětem jsou poslední léta života Giordana Bruna, resp. jeho myšlenky a postoje. Žánrově jde o jakýsi dramatický traktát, ve kterém zkušený rozhlasový autor vystačil s pouhými čtyřmi postavami. Obtížnou roli protagonisty zvládl excelentně Jiří Lábus, který zvláště jako host na různých nedomovských scénách už několikrát předvedl univerzálnost svého zdaleka ne jen komediálního herectví. Jeho protihráče – přítele Domenica – pojal Svatopluk Skopal přesvědčivě jako »upřímného kolaboranta moci«, tedy nikoli svádějícího či zastrašujícího pokušitele, ale intelektuála, pro kterého je život nade vše a chce k němu přivést i kamaráda z dětství. Mysli si, co chceš, ale nahlas říkej jen to, s čím nenarazíš, tak bychom mohli charakterizovat jeho, z nedávna až příliš známý postoj. První dějství se odehrává roku 1592 v jakési benátské putyce, přičemž hlukové pozadí někdy až ztěžuje srozumitelnost dialogu. Působivě s tím ovšem kontrastuje přízračné ticho římské vězeňské kobky, kde tráví G. B. následující léta. Zastihneme jej společně s omylem (?) uvězněnými profesionálními herci, kterým »do paměti« diktuje své dílo. Jde o dochované filosofovy texty z vydaných českých překladů, kterými režisér Petr Mančal legitimně nahradil Kurasovy překlady »z druhé ruky« – z angličtiny. Mluví-li postava »jako kniha«, hrozí nebezpečí neautentického posluchačského dojmu. Situace diktování dvěma nevzdělancům, kteří si sice vše pamatují, ale zdaleka ne všemu rozumí, je zdařilým oživujícím postupem. Můžeme být sice na pochybách, zda-li právě improvizující herci komedie dell‘arte měli tak dobře vycvičenou mechanickou paměť, ale hra zajisté není určena divadelním historikům. Podstatné je, že Lukáš Hlavica a David Novotný svou intonačně dokonalou reprodukcí »mistrových« slov i průběžnými komentáři dramatizují jeho učenou, knižní dikcí zatíženou přednášku. Přesto si myslím, že právě v těchto pasážích by bylo možno inscenaci k dobru věci krátit. Nejde o to přesvědčit posluchače o Brunově pravdě, jde »jenom« o to, aby vnímatel uvěřil sebejistotě hrdiny. Něco uspořeného času by snad mohlo být věnováno alespoň stopovému »rozmlžení« hrdinovy suverenity – chystá se na hranici až příliš lehce a nabízející se argument úlevy před deprimujícím vězněním ani nezazní. Jistě, hrdinové na životě nelpějí, ale není smrt jako smrt, dokonce ani pro bohočlověka, jak čteme v Evangeliích.
Bože můj, konečně po všech těch současných autorech, nastudovaných v olomouckém studiu mezi snídaní a svačinkou, vtipný a gradovaný, skvěle vystavěný dialog! Kurasova variace na téma souboje s mocí rozhodně potěší – obzvláště dialogy Giordana Bruna s dvěma vězněnými herci..