Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou LXIX. – Zvuková monstra a falešné životy

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 32/2014)

Jan Vedral je v rozhlasovém světě známý jako dramaturg, autor a adaptátor sociálně či politicky kritických textů. Jeho rozhlasovou prvotinou byl Kurs střelby ve ztížených podmínkách (1985), portrét vědeckého pracovníka, který není schopen nastartovat svou kariéru bez morálních kompromisů. Skutečným uměleckým úspěchem však byla perestrojková hra Delfy (1989) s podtitulem Rozhlasový spotřební Oidipus – moderní variace na antický motiv, v níž Oidipův tragicky veliký příběh umenšuje „myšlenkový a citový smog normalizační novořeči“ a staví jej do kontrastu s malostí současného občánka. Po revoluci zaujal především „komedií o panelovém člověku“ Ve skladišti mé hlavy (1994). Zatím nejvýraznějším počinem byl sedmidílný seriál Xaver, groteskně hrůzný obraz agenta, rozhlasového pracovníka a divadelníka Miroslava Mráze (již jsme o něm referovali na stránkách Týdeníku Rozhlas).

Dnes se však budeme věnovat jeho rozhlasové hře Dabér, kterou v roce 1996 natočil Jiří Horčička. Jeden z nejpozoruhodnějších rozhlasových textů devadesátých let vypráví o herci, který dávno rezignoval na své dávné herecké sny a naučil se jen prodávat svůj podmanivý hlas. Jezdí taxíkem z jednoho dabingového studia do druhého a dabuje nekonečné seriály a komentáře k dokumentům, v rozhlasovém studiu podsouvá dětem morálně narušené hajajovské pohádky a v několika málo volných hodinách zkouší na divadelní scéně Hamleta, kterého však nehraje, ale – dabuje.

Nemá čas si uvědomit, že se nejen fyzicky ničí, ale i myšlenkově a morálně vyprazdňuje, stává se jen prázdnou nádobou vhodnou k naplnění jakýmkoli textem, hlasem „ve službách cizích obličejů“. Vlastní touhy po lidském vztahu naplňuje snovými dialogy s Madonou, dívkou na telefonu s horkým, stále vzrušeným hlasem (Jana Paulová). Nedbá o sebe ani o své zdraví, a tak není divu, že jej jednoho dnes hlas opustil a začal pracovat a vydělávat bez něj…

Jan Vedral napsal Dabéra „na tělo“ Miroslavu Moravcovi. Ten – podle vzpomínek autora – hru původně razantně odmítl, o několik dnů později se však ozval znovu a roli přijal. Naštěstí, nutno říci – právě v polovině devadesátých let byl jeho hlasu plný éter, daboval téměř každý seriál či detektivní film, a tak s postavou Dabéra v podstatě splynul. Velkou míru nadhledu projevil v monolozích, které až na dřeň odhalují prázdnotu a zbytečnost práce, kterou sám vykonával a jíž zahlušil svět desítkami hodin dunícího hlasu; monstra, které ničí své posluchače prázdnými slovy a umožňuje jim nežít skutečný život. Ještě nedávno to byl svět lidí…

Vedralův text pochopil a realizoval Jiří Horčička. Ačkoliv poslední jeho režií byl Merlinův odkaz (2001), skutečným rozloučením režiséra-umělce je právě Dabér. Přípravu natáčení tehdy zachytil televizní dokument, a tak bylo možné vidět precizní a zaujatou práci režiséra i všech herců, pilování každé repliky či scény. Věren své umělecké pověsti vystavěl rozhlasovou inscenaci pomocí zvukových koláží, groteskních a drastických střihů a kontrastů. Tak vznikaly vynikající zvukové obrazy – scény, v nichž Dabér vzpomíná na své umělecké začátky či prchá před svým odevšad znějícím hlasem… Vše však nestálo na Miroslavu Moravcovi a Janě Paulové; v dalších rolích účinkovali Jan Přeučil (režisér), Jan Skopeček (policista), Jana Štěpánková (lékařka), Ota Jirák (taxikář) či Miloš Hlavica (divadelní režisér).

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)