Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou LXX. – Kdo postaví Poslední stožár?

Přidal: Premek |

Prosinec 1, 2014

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 34/2014)

Rozhlasová osmdesátá léta se dají jen těžko přesněji charakterizovat. Stále přetrvává tendence z předchozí dekády centrálně rozhodovat o dramaturgickém směřování, stále je potřeba „vyrábět“ hry z pracovního prostředí i z dějin dělnického hnutí… Únik se hledá v klasických textech: Jiří Horčička natáčí Bassův Cirkus Humberto či Homérovu Odysseiu, Alena Adamcová Filosofskou historii, Josef Červinka Gayovu Žebráckou operu. Vyhledávanými pořady jsou samozřejmě moderní texty západní provenience či alespoň západního střihu; typickým příkladem budiž Haileyho a Castlův Let do nebezpečí v precizní režii Jiřího Horčičky či varianta téhož námětu, jen s protiamerickým ostnem – May Day Thomase H. Blocka v režii Miroslava Buriánka (v obou hrál významnou úlohu Luděk Munzar).

Další možností, jak posluchače přilákat k poslechu, byly indiferentní vztahové komedie, v nichž o nic nešlo, jen o lásku, případně jiné komplikace mezi dvěma (a více) lidmi. Často se v nich řešily i některé zásadní morální otázky, často však byla morálka postav lehce pokřivená, ačkoliv je autoři vydávali za kladné figury. Jednající hrdinové či hrdinky také občas jednali tak, že zůstával rozum stát (zde nutno připomenout podivuhodnou matku ze hry Aleny Vostré „Jen vážně, prosím“, která dala svému dospělému synovi tajně seznamovací inzerát, aby mu pak sice předala kontakt na ozvavší se slečnu, její dopis však hned po přečtení spálila…).

Podivuhodným hybridem tohoto typu komedie a hry z pracovního prostředí je text Jiřího Průši Poslední stožár, který v roce 1983 v dramaturgii Jiřího Součka nastudoval Jiří Horčička. „Rozhlasová hra o partě, která si před postavením posledního stožáru uvědomila, v čem je její síla“ je dnes téměř legendárním příkladem nechtěně komických her s morálním posláním – ovšem socrealisticky, žeano.

V maringotce vysoko nad malou vesnicí sídlí nezdolná parta montérů: zahořklý Pilát, stále veselý Koláček, mistr Bernášek, Honza Karas, zvaný Belmondo a benjamínek Hošťálek. S humorem sdílejí nucenou samotu při instalování stožárů elektrického napětí a s tajenou, avšak pozitivní závistí sledují milostné avantýry „Belmonda“ Karase. To vše v polovině prosince, v tušení blížících se svátků vánočních..

O zápletku se postará ing. Zicha, hlavní stavbyvedoucí, který přijíždí požádat partu, aby obětovala své Vánoce na oltář obecného dobra: „Tyhle všechny samoty čekají na vaši trasu! Počítal jsem, že to natáhnete do vánoc?! (…) Víte, jakou by měli radost? (…) O svátcích by mohli svítit, poslouchat rádio… Záleží jen na vás! Mohli byste si zahrát na Ježíšky!“ Parta ovšem odmítá: jeden se žení, druhý čeká každým okamžikem telegram z porodnice, dalšího čeká doma zabíjačka… Vtipálek Koláček si dokonce dovolí i jemně podvratný vtípek: „Když vás tak poslouchám, soudruhu inženýre, ani bych se nedivil, kdybyste je (Vánoce) nějakým fermanem nechal zrušit! Překážejí vám v budovatelském úsilí…“ Marnou snahu inženýrovu pak zcela ukončí sám mistr Bernášek: „Víš, kdy jsme byli naposledy doma? (…) Taky sice nesedíš za stolem, mlátíš se po terénu, ale víš, ono zajet někam na den, na dva, ale vědět, že se vracím zpátky k rodině, to je trochu jiný kafe, než tvrdnout týdny a měsíce tady v tý maringotce!“

Poslední, co je třeba rozhodnout, je výběr nešťastníka, který musí přes Vánoce zůstat v maringotce a hlídat „stanoviště“. Po dlouhém a nekonečnou řadou vtípků páně Koláčkova vyšperkovaném losování má černého Petra morous Pilát. Všichni si oddechnou, na Piláta přece nikdo nečeká – a už se ženou do hospody, aby se náležitě rozloučili před odjezdem domů. Při společném popíjení však ostatním odhalí důvod Pilátova podivínství inženýr Zicha: Pilát prý jednou po návratu z montáže nachytal svou ženu s jiným. Zároveň zjistí, že zdánlivě zábavný Koláček se proměnil „ve (…) vysoce nebezpečného člověka, řídícího se heslem, že pro vlastní prospěch je vše dovoleno“, jak napsal Jan Svačina v recenzi pro časopis Scéna. Celé losování byl totiž Koláčkův podvod… Parta se hned rozhodne a mezi svátky překvapí Piláta společnou návštěvou: „Přece bysme tu nenechali kamaráda samotnýho přes celý svátky?! (..) Ale než společně pozítří odjedem, tak to tu musíme rozsvítit.. Postavíme ten poslední stožár!“

Banální historku z pracovního prostředí se pokusil režisér Horčička alespoň trochu oživit a zrytmizovat: scénář je plný zásahů, škrtů a přesunů textu. Dobrou akvizicí bylo i obsazení komické figurky bývalého „pucifouse“, tj. holiče Koláčka Vlastimilem Brodským; v dalších rolích účinkovali Petr Kostka, Jan Faltýnek, Josef Patočka a další. Přesto však zůstává Poslední stožár spíše komickým svědectvím tvůrčí nemohoucnosti než reprízovatelnou komedií.

Historie rozhlasových her