Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Komisař Maigret opět zasahuje

Přidal: Premek |

Říjen 9, 2018

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 42/2018)

Pro komisaře Maigreta to není nejpříjemnější začátek dne. Při snídani ho vyruší jeho podřízený Lucas neobvyklou zprávou: v pařížském kanále Saint-Martin byla nalezena uťatá mužská ruka. Zamotala se do lodního šroubu u zdymadla. Netrvá dlouho a Maigret má k dispozici u další části těla – nohu, trup… Nakonec chybí jen to nejdůležitější: hlava. Stopy vedou do vinárny U Calasů, kde obsluhuje starší, zato stále krásná paní Calasová a jejíž manžel je již několik dní na francouzském venkově. Tedy – snad…

Klasický detektivní příběh Maigret a tělo bez hlavy Georgese Simenona přeložila a zdramatizovala Jaroslava Strejčková. Byl jedním z těch, které režisér Jiří Horčička roztočil v roce 1970, premiéru však měl až v červenci roku 1977. Podle všeho se režisér nehodlal vzdát obsazení Rudolfa Hrušínského do role Maigreta, a tak – když se Hrušínský pro své protiokupační postoje stal pro rozhlas nepohodlným – se rozhodl režim obelstít. Rozpracoval hned několik maigretovských příběhů najednou, aby byly v inscenacích “utopeny” valuty a aby vedení rozhlasu pod hrozbou finanční ztráty ustoupilo ideologickým zásadám. Nepodařilo se, inscenace byly sice dotočeny, ale na premiéru došlo až o sedm let později.

Zásadním plusem inscenace je prvotřídní výběr herců. Nejde jen o Rudolfa Hrušínského v roli slavného komisaře, i ty nejmenší role jsou obsazeny výtečně. V drobné dvojroli policejních pomocníků Carrého a Judia účinkuje Milan Neděla, který oba své fachmany vytváří hlouběji posazeným a pomalým hlasem, patolog Paul v podání Vladimíra Kršky své poznatky „recituje” stále stejně znějícím tónem, což vyvolává dojem až nepřirozeného profesního zaujetí. Jsou tu nezkušený a horlivý Lapoint (Vlastimil Hašek), zdánlivě upjatá Lucette Calasová (Jiřina Švorcová) nebo tiše gentlemanský Diedonné Pape (Jiří Němeček; je zajímavé srovnat tohoto měkkého člověka s rázným až direktorským starostou ze Simenonova Přístavu v mlze v podání téhož herce).

Vedle nich jsou tu ovšem velká herecká sóla. První z nich přijde již při Maigretově výslechu vinárnice Calasové (Jaroslava Adamová). To je přímo minuciézní práce s rytmem a detailem; Maigret zpočátku nepřiznává, že je policista a vypráví si s ní zdánlivě nezávazně, Calasová odpovídá stejně nenuceně. Stejnoměrný, až rozpustilý rytmus dialogu narušuje jen Maigretova hra s tříbarevnou kočičkou, kterou má vinárnice ve svém podniku. Tempo dialogu se v polovině zcela zlomí; Maigretovy otázky jsou osobnější, odpovědi vyslýchané jsou náhle pomalejší, zcela mizí předchozí ochota a přichází ostražitost až znechucení. Dialog končí překvapivě: když se komisař ptá, proč Calasová svého muže podváděla, ozve se náhle vytrysknuvší smích.

Podobnou pochoutkou pro uši je rozsáhlá diskuse Maigreta s notářem Canongem (Ladislav Boháč). Opět tu můžeme sledovat osobitý vývoj dialogu: zpočátku komisní rozhovor o obviněné se postupně proměňuje v mnohem intimnější, pánové zjišťují, že mají podobný náhled na život (i na pivo) a během večera vystřídají několik podniků i diskusních poloh. Je to pravá posluchačská rozkoš poslouchat vláčný, rozveselený hlas Ladislava Boháče, který bohužel není v rozhlasovém éteru často slyšet. Režisér Horčička scénky dělí charakteristickými hudebními kolážemi, v nichž zní barová kapela s rozladěným piánem.

“Západnická” detektivka ovšem nemohla projít bez dostatečného ideologického podkladu. Podle recenzenta Rudého práva Jiřího Tomáše si „příběhy proslulého komisaře pařížské prefektury (..) uchovaly svoji úroveň, a to jak z hlediska dramatizací, tak i nastudování a hereckých výkonů. (…) Režisér Jiří Horčička se v nastudování nedal strhnout k tradičnímu pojetí detektivních příběhů; nápaditě využil možnosti rozhlasové realizace (…) k výpovědi o realitě kapitalistického světa.“

Historie rozhlasových her