Vizitka – Václav Kahuda (2018)

Kdybychom si volně pohráli s názvy Kahudových próz, mohli bychom se ptát, kam se dostala jeho tvorba od „příběhu k baziliškovi“, přes „veselou bídu“ až k „exhumaci“. Anebo jak se „bytost“ dostala z „houštiny“ různými „proudy“ až do „přítomnosti“ a kam ji „vítr zavál“.

Václav Kahuda svou poslední knihu Bytost situuje do roku 2080 a říká o ní, že je to pohádka pro zlobivé děti. „Je to strašení na dobrou noc: čtenář doufá, že nebudu mít pravdu a že to nedopadne tak, jak předpokládám.“ Hrdinou příběhu je bezejmenný poutník v liduprázdné krajině: to už není satira jako předposlední román, ale alegorie a dystopie.

Vyrůstal jsem na sci-fi od Stanisława Lema nebo Raye Bradburyho – a my dnes v jejich tehdejší budoucnosti žijeme.

Emil Hakl vydal předloni román Umina verze, Kahudova Bytost vyšla loni a letos vydala Petra Hůlová Stručné dějiny Hnutí. Kde se tedy bere zájem českých prozaiků o vědecko-fantastické prózy? Podle Václava Kahudy možná nazrála doba, ale spíš by na to znala odpověď opět jen nějaká „bytost“, která by se pohybovala v časoprostoru.

Mezi lety 1997 a 2001 vycházela Václavu Kahudovi každý rok kniha (a byl dotazován na to tempo), pak měl naopak dlouholetou pauzu (a naopak byl dotazován na tu pomalost). Jaký je tedy Kahudův vztah k literární kritice? „Samozřejmě jsem vděčný, když má někdo potřebu se mému dítěti věnovat. Někdy to však čtu jako sdělení světu, co všechno kritik nepochopil.“

Úplně mi z jedné kritiky vytryskly slzičky dojetí.

Václav Kahuda se ve veřejném prostoru často vyjadřuje ke společenským otázkám. O kapitalistickém uspořádání řekl, že je to nemoc a že řešením této systémové poruchy je „sociální evoluce“. Nechystá se tedy o tomto sociálním vyzrávání napsat román? „Nevím, jestli sociální román, ale příští rok něco psát budu.“