Zrada, která se neodpouští

Martin Čípek

 (napsáno pro Panáčka v říši mluveného slova)

Láska, závist, intriky, přátelství, která se mění ve zradu… Ingredience, jimiž je vybaven snad nejznámější román francouzského spisovatele Alexandra Dumase staršího – Hrabě Monte Christo. Strhující příběh pomsty Edmonda Dantèse od jeho útěku z vězení v hrozivé pevnosti na ostrově If až po dokonalý, rafinovaný plán, jak po mnoha letech zničit ty, kteří mu vzali nejlepší léta jeho života, svobodu, snoubenku, otce a čest, vznikl nejspíš ve fantazii slavného romanopisce, přesto je prokázáno, že se na jeho vzniku podílel také francouzský historik a dramatik Auguste Maquet. Román, jehož proslulost dávno překročila hranice evropského kontinentu, se dočkal nesčetných filmových, divadelníchmuzikálových adaptací a inspiroval řadu dalších spisovatelů (epigonů) k novým pokračováním. Za opravdu mimořádnou lze pokládat i českou rozhlasovou verzi z roku 1967, která je navíc zárukou kvality i díky vybrané sestavě účinkujících.

Rozhlasová podoba Hraběte Monte Christa (1967) v režii zkušeného Jana Bergera navíc posluchače vtahuje do svého děje nejen samotným příběhem, ale také – a to pokládám za velmi důležité – přiblížením doby, v níž se příběh odehrává, tedy v bouřlivých časech, kdy se po pádu Napoleonova císařství na francouzský trůn vrátil rod Bourbonů (román zachycuje poměrně velké časové rozpětí mezi lety 1815–1830). Nejsou to ovšem jen historické souvislosti, které jsou pro ukotvení Dumasova příběhu nepostradatelné, ale i nepominutelný politický kontext, v jehož stínu vlastně leží osud Edmonda Dantèse i všech dalších postav. Berger nic z toho ale nestaví do popředí – to ostatně není třeba, protože příběh sám o sobě nabízí bezpočet dramatických situací, inscenovaných v krátkých, úderných dialozích. Tak rozsáhlý text, jakým Dumasův román bezpochyby je, se samozřejmě nemohl obejít bez dílčích úprav; kompaktnost díla tím ale nebyla nijak narušena, ba naopak. Příběh je rozdělen do 23. kapitol, během nichž posluchač vnímá nejen fyzickou, ale především charakterovou proměnu Dantèse, který se postupně mění z bezmocného vězně v sebejistého a nesmlouvavého vykonavatele pomsty.

Čím rozhlasová dramatizace Dumasova románu v Bergerově režii skutečně vyniká, je herecké obsazení. Radovan Lukavský byl pro postavu Dantèse přímo předurčen svým kultivovaným hlasovým projevem. Edmond Dantès vulgo hrabě Monte Christo, postava, která je v interpretaci Radovana Lukavského působivá především prostotou, neokázalostí, upřímným nadšením, výrazným směřováním k vytčenému cíli. A také tím, že nás – posluchače – nejen promění v napjaté pozorovatele svého zápasu, ale učiní nás i jeho přímými účastníky. Jako by nám chtěl Lukavský prostřednictvím této rozporuplné postavy ukázat naše vlastní problémy, pochybování i vítězství. Při tom všem zůstává Edmond Dantès stále skromný, někdy až plachý, nesnaží se zaujmout posluchačovu pozornost prudkými vzněty. Tón jeho hlasu zůstává střízlivý, věcný, někdy obklopený čímsi neproniknutelným, ale zároveň se silným náznakem vnitřních rozporů. Vedle Miloše Nedbala, který s velkým citovým rozechvěním ztvárnil abbé Fariu, se do popředí vcelku zaslouženě dere čtveřice zrádců, jejichž osud se v druhé části hry stává naplněním Dantèsovy pomsty. Důvody, kvůli nimž odsoudili Edmonda Dantèse k jisté smrti, nejsou ovšem pro všechny čtyři aktéry stejné a prostřednictvím vynikajících herců jsou také skvěle odlišeny. Zatímco František Holar interpretuje hostinského Caderousse coby typického prosťáčka, kterému stačí málo, aby zradil, Danglars, Mondego a koneckonců i Villefort míří výš. Danglars v podání Jiřího Holého je úlisný, podlý hrabivec, z kterého se mezitím stal jeden z nejvlivnějších bankéřů. Jeho konec, kdy hladový a žíznivý škemrá o krajíc chleba, přestože už nemá ani frank, patří k velkolepým okamžikům celé rozhlasové hry a Holý tu prostřednictvím svého hlasu dociluje velké proměny – v pařížské společnosti, v kruhu svých nejbližších, jej charakterizuje pomocí sebejistého, arogantního hlasu, v okamžiku, kdy je jasné, že jeho život je v rukou hraběte Monte Christa, tedy Edmonda Dantèse, se najednou změní v plačtivého, zlomeného chudáka, který prosí o holý život. Jiný přístup nabízí Otakar Brousek v roli Mondega alias hraběte Morcerfa. Brousek tu využívá svých tradičních hlasových prostředků k vytvoření plastického portrétu bezcharakterního zrádce, podvodníka a vraha, který se v honbě za penězi a postavením nezastaví před ničím. V té části hry, kdy je hrabě Morcerf před celou sněmovnou, jejímž je členem, usvědčen ze svých zločinů, ztrácí Brouskův hlas na suverenitě, ozvěna jeho slov slábne, počáteční křik se mění v ztichlý, nepřítomný vzdech. Ani Villefort, představovaný Felixem le Breux, nepatří k mužům, kteří by stavěli své emoce na odiv. Jestliže je Villefort v první části hry tím, kdo pouhou náhodou zabrání hrozícímu prozrazení nepříjemných skutečností, po příchodu hraběte Monte Christa, který odhalil Villefortovo úzkostlivě střežené tajemství, je to přesně naopak. Ve chvíli Villefortova zešílení předvádí Felix le Breux jednu ze svých nejlepších rozhlasových kreací – je to okamžik, v němž dochází k absolutnímu vyšinutí, k zásadní proměně v chování i vyjadřování mocného prokurátora, který se pod vlivem svého vlastního přiznání stává šílencem. Výborné výkony tu ale podávají i všichni ostatní, ať už je to Jana Andresíková (Mercedes), Libuše Švormová (Haydé), Jaroslav Moučka (Jacopo), Petr Svojtka (vikomt Albert) či Eduard Kohout (vězeňský inspektor).

Napsat by se o této rozhlasové dramatizaci dalo opravdu ještě mnoho, ale nejlepším doporučením bude, aby si ji každý raději poslechl sám. Rozhodně to za to stojí.

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)