Oldřich Daněk znovuobjevený

Přidal: Martin Čípek |

Listopad 14, 2020

Martin Čípek

/napsáno pro web Panáček v říši mluveného slova/

Když se ve vysílacím schématu Českého rozhlasu Vltava objevila letos v dubnu původní rozhlasová hra Oldřicha Daňka Dialog v předvečer soudu, vyvolalo to náležitý rozruch. A to navzdory tomu, že samotná hra není rozhlasovým posluchačům neznámá, ba naopak. Jak k tomu došlo?

Dramatik, režisér a filmový scénárista Oldřich Daněk spojil své jméno s rozhlasem relativně pozdě, jako bezmála čtyřicetiletý, když vyslyšel výzvu Československého rozhlasu a v rámci autorské soutěže zvítězil se svým textem Dialog v předvečer soudu (1966). Daňkova podivuhodně koncentrovaná hra, jež nejjednoduššími prostředky dosahuje maxima dramatického účinku, jak ve své recenzi v Divadelních novinách (22. 2. 1967, č. 14-15, str. 10) píše Ivana Vadlejchová, zaujala už svým etickým rozměrem – má člověk právo zabít jiného člověka, třebaže by jeden byl špičkovým lékařem a druhý vážně zraněným pacientem s nulovou vyhlídkou na přežití? Nebudu zde popisovat děj hry, ostatně jsem tak učinil již na jiném místě, chci se věnovat spíše hodnocení Daňkovy hry v soudobém tisku.

Patrně nejobsáhlejší recenzi uveřejnily krátce po premiéře (1. 1. 1967) již zmiňované Divadelní noviny. Ivana Vadlejchová v ní dochází k závěru, že Daněk své hře vtiskl charakter vzrušujícího, dramatického střetnutí protikladných hledisek. Obě postavy se totiž ztotožňují se svým povoláním natolik, že právem nesou místo jmen vlastních jména obecná: Profesor, Prokurátor. Drama hry je individuálním dramatem každé z postav. Dobírají se společně podstaty případu. Rychlým spádem dospívá Daňkova práce k vrcholu. Vidím jej tam, kde Profesor uzavírá své stanovisko: ‚… já budu do krve hájit právo a povinnost, které zákon nemohl předpokládat – vzít na sebe odpovědnost a jednat proti zákonu a proti vyhlášce a proti nařízení… Musím-li už rozhodnout o něčím životě, potom proti mně musí stát všecko, všechny zábrany, které společnost může postavit.‘ Postavy si získávají posluchače na svou stranu zralou zkušeností, jsou to lidé kritičtí a nároční, kteří dokáží hájit svou pravdu a neskrývat nesouhlas. Tím, že Daněk svůj rozhlasový dialog vystavěl na filozofickém principu a obě postavy, Profesora i Prokurátora, přiměl rozpoutat intelektuální polemiku o ceně lidského života a individuální odpovědnosti, zbavil jej jakéhokoli zploštění a povrchnosti. Daněk nemoralizuje, nechává na posluchačích, aby sami uvažovali o slovech, která jsou, jak opět píše Ivana Vadlejchová, účinná, esteticky působivá a významově přesně zacílená.

Filozofického rozměru Daňkovy hry si všímá také Sheila Ochová ve svém hodnocení v Rudém právu (4. 1. 1967, č. 4, str. 5): O. Daněk ve hře předestírá úkol jeden z nejtěžších, jaké kdy před lidstvem ležely – stanovit nový mravní kodex lidskosti. Je autorem zkušeným. Dialog je psán rukou opravdu klidnou a jistou. Rozhovor obou postav je veden ve zvlášť vypjaté dramatické situaci, je vtipný, přesný, lidský, má své zázemí a atmosféru, a to vše činí hru přitažlivou a působivou. Domnívám se, že největší klad díla tkví právě v tom, že autor předestřel před všemi posluchači bez ohledu na vzdělání k vážné úvaze základní filosofické otázky… Ochová také připomíná, že posluchačům není předkládáno žádné řešení, nicméně si musí v závěru hry každý jasně uvědomit, že vidina přeměny člověka v „zásobárnu náhradních dílů“ není žádná utopie a že lidstvo bude nakonec muset stanovit jakousi stupnici hodnot, nalézt řešení, a že se to bude dotýkat každého člověka. Uvedení Daňkovy hry bylo bezesporu triumfálním završením uplynulé rozhlasové sezóny. Že hra vzbudila při své premiéře nebývalý ohlas, dokazují i četné recenze napříč tehdejším mediálním spektrem. Pavla Lapková z Kulturní tvorby tak mmj. konstatuje, že Daňkův Dialog byl podnětný především myšlenkami, které přinášel: problém etiky lékařovy, ale i etiky společenské, zamyšlení nad právem disponovat člověkem (a nejen v medicíně), otázku odvahy lékaře-vědce postavit se proti zákonu na záchranu lidského života.

Daňkovu hru nastudoval režisér Jiří Roll, do hlavních rolí byli obsazeni Felix le Breux (Profesor) a Vladimír Šmeral (Prokurátor). Oba herci tehdy patřili k vyhledávaným rozhlasovým interpretům, jejichž hlasy disponovaly vemlouvavým, ušlechtilým témbrem. Volba herců – i hlasů – výtečná: postavy měly sílu zralých mužů, kteří mají právo hovořit o osudu člověka, o smrti, životě. Profesor byl ironický i laskavý – a především moudrý. Ale měl ji, tuto moudrost, i Prokurátor, u Šmerala suchý a rázný. Spolu s režisérem prokázali cennou službu hře, jejíž autor dospěl po mém soudu zatím nejdále v objevování dramatického rozhlasového tvaru, domnívá se opět Ivana Vadlejchová ve své recenzi v Divadelních novinách. Felix le Breux charakterizuje svého Profesora jako člověka s velkým mravním kreditem, lékaře, pro nějž smrt není nic překvapujícího, ale ani povznášejícího. Prokurátorovi odpovídá většinou v ironických narážkách, aniž by tím srážel vážnost situace. Jeho hlas je vyrovnaný, jen tu a tam zní rozčileně – třeba v okamžiku, kdy se dozvídá o nečekané návštěvě své manželky u Prokurátora nebo o výsleších svých podřízených, kteří s případem přece nemají nic společného. Šmeralův novodobý inkvizitor, tedy ten, kdo se ptá, je intonován o něco úsporněji, jako úředník, který pouze přichází formulovat a obhajovat zákon. Nejde mu však o prvoplánové odsouzení viníka, zajímá ho podstata činu a v rozhovoru s Profesorem hledá vysvětlení pro své obvinění. Pavla Lapková na stránkách Kulturní tvorby (19. 1. 1967, č. 3, str. 12) přesto míní, že pojetí režiséra Jiřího Rolla bylo poněkud odlišné od pojetí autorova. Zvlášť se to projevilo na postavě prokurátora V. Šmerala. Šmeralův dráždivý, často mírně vzrušený hlas nebyl tím přesným, strohým a suchým hlasem právníka, kterého Oldřich Daněk připomíná v poznámkách přímo v textu. Zdálo se, že prokurátor V. Šmerala se nechává často strhnout, je živelným lékařem více zaujat.

Přestože se Daňkova hra dočkala kladného ohlasu, byla o několik měsíců později nastudována znovu, s jiným hereckým obsazením. Proč? Důvod je prostý – prestižní mezinárodní festival rozhlasové tvorby Prix Italia. Režisér Jiří Roll si pro exportní verzi Daňkova textu zvolil jiné představitele – Karla Högera (Profesor) a Otakara Brouska (Prokurátor). V pozdějších letech byla na vlnách Českého rozhlasu reprízována už jen tato verze, ta starší zůstala zasutá v mysli pamětníků, kteří ji slyšeli při jejím prvním (a patrně jediném) uvedení na Nový rok 1967. Od té doby čekala třiapadesát let na svou obnovenou premiéru.

Historie rozhlasových her