Krvavý román 1/5 (1994, 2011)
Josef Váchal. Scénář Ladislav Horáček. Mistr zvuku Jiří Hanslian. Záznam a střih Hana Podborská. Meziaktní hudba dávno zesnulých Mistrů. Režie Petr Dufek.
Čte Leoš Suchařípa.
Nastudovalo Brno v roce 1994. Repríza 1. dílu 10. 9. 2021 (ČRo 3 Vltava, 23:00 h.) v cyklu Četba s hvězdičkou; 1. 1. 2024 (ČRo 3 Vltava, 23:00 h.) v cyklu Četba s hvězdičkou.
Vydalo nakladatelství Paseka v roce 1994 jako přílohu stejnojmenné knihy (3 MC, celkem 3 hod. 51 min.). Reedice 2011 (1 CD mp3).
Kompletní název: Krvavý román. Pokus o typ ideelního krvavého románu. Mordýřská katovna aneb Peleš lotrovská v hraběcí kryptě čili Mátoha a popravenec to jest Tajní duchové na pirátské lodi neboli Krvavá nohavice čili S poctivostí nejdál dojdeš aneb Klášterní panna a nevěstinec ve Španělích či Žalářní lucerna a tajemní vrahové v pustém mlýně u Černého lesa.
Lit.: -ob- (= Bezr, Ondřej): AUDIO: Leoš Suchařípa si Váchalův Krvavý román opravdu vychutnal. In web IDnes, 10. 3. 2011 (článek). – Cit.: Nakladatelství Paseka se po jednadvaceti letech vrací „ke kořenům“. Vydává v nové edici stěžejní dílo Josefa Váchala Krvavý román. A to nejen v knižní podobě, ale i na CD v interpretaci fenomenálního herce Leoše Suchařípy. iDNES.cz exkluzivně přináší několik ukázek z nahrávky.
Krvavý román s podtitulem Studie kulturně a literárně historická byl vydán poprvé v roce 1924 a je nejznámější Váchalovou knihou. Má dvě části – apologetickou studii o krvavém románu, tedy literárním žánru brakové literatury oblíbeném zejména v 2. polovině 19. století, a vlastní, Váchalem napsaný krvavý román.
Josef Váchal (1884–1969){byl} významný malíř, grafik, řezbář, spisovatel a filozof. Jeden z nejoriginálnějších českých umělců a myslitelů 20. století. Nejvýznamnější částí Váchalova díla je tvorba knihy jako uměleckého artefaktu. Své knihy vydávané v počtu jednoho až dvaceti pěti výtisků sám psal, sázel, doprovázel vlastními dřevoryty, vázal i prodával.
Krvavý román byl podnětem k založení nakladatelství Paseka, které v roce 1990 vydalo v nákladu 40 tisíc výtisků jeho reprint. Ostatně i název nakladatelství je převzat ze jména jedné z postav románu. Kniha byla také inspirací k natočení čtyř hodin amatérského a posléze i profesionálního filmu kameramana a režiséra Jaroslava Brabce. V roce 1993 získal tři České lvy.
Fenomén Josefa Váchala a jeho díla v čele s Krvavým románem ovládl díky nadšencům kolem majitele nakladatelství Paseka Ladislava Horáčka město Litomyšl. Stál i u začátku restaurování Váchalových nástěnných maleb v Litomyšli a následného otevření Portmonea – Muzea Josefa Váchala.
Jedním z „vedlejších produktů“ literárního kultu Krvavého románu je jeho audioverze. Nahrávku pořídil v roce 1994 vynikající herec a překladatel Leoš Suchařípa, který svou nezaměnitelnou dikcí, výrazem i hlasem dodal Váchalově svébytné ironii a humoru další rozměr.
Nakladatelství Paseka původně vydalo nahrávku, pořízenou v Českém rozhlase v Brně, pouze na třech audiokazetách, na CD ani jiném nosiči nikdy reeditována nebyla. Až nyní přichází na trh v podobě CD ve formátu MP3, obsahující bezmála čtyřhodinovou četbu.
Lit.: Horák, Jakub: Krvavý román aneb Zneuctění v čítárně či-li Strašlivá mluvící kniha, t. j. Suchařípův triumf. In web Audioknihy, 7. 9. 2012 (recenze). – Cit.: Nedávno jsem se v některé z internetových diskuzí už poněkolikáté setkal s typickým názorem odpůrce audioknih, že totiž kniha se má číst a ne poslouchat. Ponechme si protiargumenty na později a ukažme na jediném příkladu, jak může audiokniha povznést literární text na jinou úroveň. Tímto příkladem nechť je Váchalův Krvavý román v přednesu Leoše Suchařípy, který v roce 2011 znovu vydala Paseka. (…)
Přibližovat zde děj Krvavého románu by bylo zbytečné hned ze dvou důvodů. Zaprvé: jde o dílo klasické, jehož obsah bývá povětšinou všeobecně znám a povědomí o něm lze předpokládat. Zadruhé: Váchalovo dílo žádný rozumný děj nemá. Autor řadí úryvky různých příběhů v několika časových vrstvách volně za sebou, přičemž se některé linie spojují, jiné zůstávají zcela samostatné a málokterá dojde zakončení. Po vzoru dobových krváků se i Josef Váchal ve svém textu snaží držet osvědčených témat, zásady nečekaných dějových zvratů, a to vše ještě ozvláštňuje nezvyklými slovními spojeními a špetkou záměrných gramatických chyb.
Váchalova jedinečná žánrová parodie je cenná především formou, kterou jí autor vtisknul. Bez předchozího rukopisu všechen text přímo ryl do dřevěných štočků, doplnil vlastními ilustracemi, vytiskl, svázal a vydal v roce 1924 nákladem 17 exemplářů. Vzniklo tak autorské dílo, které bylo pro svou originalitu považováno za téměř neadaptovatelné. Poprvé se o nemožné pokusil v roce 1993 Jaroslav Brabec, který podle vlastního scénáře natočil stejnojmenný film. Jako audiokniha vyšel Krvavý román o rok později na třech magnetofonových kazetách coby příloha ke knižnímu vydání.
Záznam vznikl v brněnském studiu Českého rozhlasu podle scénáře a pod dohledem majitele nakladatelství Paseka a neúnavného propagátora Váchalova odkazu pana Ladislava Horáčka. On to byl, kdo požádal herce, dramaturga a překladatele Leoše Suchařípu, aby Váchalův text přečetl. Za tuto prozíravost patří panu Horáčkovi dík všech milovníků audioknih. Suchařípa je se svým jedinečným přednesem s přiměřenou mírou ironie v hlase a vyčerpávajícím nasazením rovnocenným partnerem Váchalovým.
Vedle výborné interpretace má audiokniha Krvavý román ještě další výhodu. Kdykoliv můžete přerušit její přehrávání, případně začít poslouchat od libovolného místa bez obav, že se ztratíte v ději. Jak už bylo řečeno, skladba románu je natolik komplikovaná, že je téměř nemožné udržet si přehled i při souvislé četbě. Nevadí tedy ani, že byl původní Váchalův text pro účely audioknihy zkrácen a snad je to dokonce možné považovat za výhodu. Po dobu 3 hodin a 45 minut zní vedle hlasu Leoše Suchařípy už jen meziaktní hudba dávno zesnulých Mistrů a minimum zvukových efektů. Analogový záznam se slyšitelnými technickými nedostatky přispívá k celkové atmosféře a audiokniha tak svým zvukem působí téměř autenticky.
Jestliže se tedy setkáte s podobným odpůrcem audioknih jako já v prvním odstavci této recenze, směle mu předložte Krvavý román. Jistě sám sezná, že knihu lze stejně dobře číst jako poslouchat. Zvláště, když je jejím interpretem někdo takový jako Leoš Suchařípa.
Lit.: Horáček, Ladislav: Josef Váchal: Krvavý román. Kniha, po které už nemusíte číst žádnou jinou. In web ČRo 3 Vltava, 10. září 2021 (článek). – Cit.: Ptákovina! Fantasmagorie! Absurdní arcidílo, po němž už nemusíte číst žádnou jinou knihu! Tak dodnes čtenáři reagují na kultovní Krvavý román Josefa Váchala: knihu, kterou autor napsal, sám vysázel, sám ilustroval vlastními brutálními dřevořezy, a pak dokonce i sám vydal. Téměř sto let poté uvádíme Krvavý román ve vltavské Četbě s hvězdičkou. (…)
Patrně nejslavnější autorská kniha Josefa Váchala (1884–1969) vznikla v polovině 20. let jako hold šestákovým krvákům 19. století. Nekonečně splétané a nepravděpodobné zápletky sloužící jen dalšímu a dalšímu vyprávění plnému zvratů a děsivě krvavých střetů dovádí Josef Váchal k dokonalosti až parodické. Exotická prostředí a nepravděpodobná setkání rodin po letech koření jemnými vyznáními mezi milenci uprostřed nevěstince i hrůzostrašným vytím vlkodlaků či porcováním těl v jezovítské pitevně.
Pětidílnou četbu na pokračování pro rozhlas upravil Ladislav Horáček a v roce 1994 natočil režisér Petr Dufek. S Váchalovými krvavými historkami se setkáváme v podání skvělého herce Leoše Suchařípy. (…)
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Komentáře
Zatím nemáte žádné komentáře.
Napište komentář k článku