Konec starých časů 1/15 (2012)
Vladislav Vančura. Četba na pokračování z románu českého spisovatele a filmaře. Připravila Jarmila Konrádová. Režie Markéta Jahodová.
Účinkuje Ladislav Mrkvička.
Natočeno 2012. Premiéra prvního dílu 24. 5. 2012 (ČRo 3 Vltava, 18:00 h.). Repríza 1. dílu 23. 4. 2018 (ČRo 2 Praha, 22:00 h).
Lit.: Konrádová, Jarmila: Konec starých časů. In Čtvrtletník Klubu Vltava 1/12, s. 18 (článek). – Cit.: „Před půlnocí prvního června u nás zazvonil telefon“ – vzpomíná v memoárech Dvacet šest krásných let paní Ludmila Vančurová. „Byl dole na chodbě, těsně u dveří do bytu. Rozběhla jsem se, ale zůstala jsem v půli schodiště stát. Naše stará hospodyně, paní Svobodová, už měla sluchátko v ruce. Stála, poslouchala, sama nemluvila. Teprve po dlouhé chvíli řekla: Ano. Ano. Řeknu. Zavěsila a obrátila se ke mně. Dlouho ze sebe nemohla vypravit slovo. Klepala se jí brada. Já vám to nemůžu říct. Já vám to nedokážu povědět… A pak: Pana doktora zastřelili…“
A ještě jedna vzpomínka z temné doby před sedmdesáti lety. Jaroslav Seifert podává svědectví ve Všech krásách světa. „Čtvrtý den po atentátu, na počátku měsíce června zastavil se u nás Svata Kadlec se svou ženou. Až příliš dobře vzpomínám si na ten večer. Vladislav Vančura byl již několik týdnů zatčen a týrán gestapem. Seděli jsme rozechvěni u rozhlasového přijímače, abychom vyslechli zprávy o nových opatřeních nacistů a o vraždách, které slibovali. Když mezi prvními jmény popravených ozvalo se jméno Vančurovo, vstali jsme jako vymrštěni hrůzou ze svých židlí a bez dechu jsme strnuli. Vladislav Vančura! V tom jméně byla zasažena celá naše generace, byl v něm osud nás všech. V tom jméně byla krvavě zraněna celá naše země.“
Ve zbraslavské ordinaci doktorky se od poloviny třicátých let objevovali také političtí emigranti z Německa; manželé Vančurovi si už tehdy jasně uvědomovali jak blížící se nebezpečí, tak i všechnu bídu a trpkost emigrace a věděli, že by ji nikdy nechtěli podstoupit. Ale nejen pro ztrátu domova; Vladislav Vančura zcela samozřejmě cítil povinnost zůstat v těžkých časech se svým národem, postavit se proti násilí a – slovy Bedřicha Fučíka – „vzít na sebe břímě i riziko boje s otevřeným hledím.“
V letech 1939 a 1940 napsal Vančura první dva díly Obrazů z dějin národa českého. Nápad vznikl na půdě nakladatelství Družstevní práce, v jehož redakční radě Vančura působil (mimo jiné spolu s Jaroslavem Seifertem nebo Jaromírem Johnem). Podle svědectví Seifertova stalo se tak přímo na popud čtenářů, kteří si v době okupace přáli návrat k historii a národním tématům. Moderní beletristické zpracování českých dějin mělo být společným dílem několika autorů za odborné spolupráce historiků. Vladislav Vančura, který se chystal na nový román, přislíbil napsat úvod a redigovat pak celou práci. Když však – velmi brzy, snad po pouhých dvou týdnech – na schůzi rady úvodní kapitolu přečetl „svým měkce drsným, trochu zastřeným a melodickým hlasem“, bylo rozhodnuto: jedině on musí celé dílo dokončit. A autor, zjevně už zaujatý, tentokrát souhlasil a první dva svazky napsal velice rychle. Třetí díl zůstal rozepsaný v polovině věty; v osudném časném ránu 12. května 1942, kdy do zbraslavské vily s řevem a kopáním do dveří vtrhlo gestapo, Ludmila Vančurová rukopis v poslední chvíli zachránila.
Od počátku okupace působil Vančura v Národním revolučním výboru inteligence a nebezpečí, které mu hrozí, si byl dobře vědom. Když byl koncem dubna 1942 zatčen jeho nejbližší spolupracovník z ilegální organizace, mladý kunsthistorik Pavel Kropáček (zemřel v Osvětimi v roce 1943), očekával Vančura nejhorší. Ještě v krásném jarním večeru 11. května, pár hodin před vpádem gestapa, mluvil o situaci se svou ženou. „Říkal mi, že musím být připravena na to, že bude zatčen. Kladl mi na srdce – dojde-li k tomu –, že se nesmím ani pokusit někde intervenovat, a nejméně už u lidí, o kterých víme, že mají styky s Němci. Říkal, že něco takového by pro něho bylo nepřijatelné. Za žádnou cenu; a abych věřila, že by to stejně nepomohlo.“
Po několikatýdenním věznění a výsleších byl Vladislav Vančura 1. června 1942 zastřelen v Praze na Kobyliské střelnici. Bylo mu jedenapadesát let. „Nevěřím na nemastná a neslaná vypravování. Na rozdíl od licoměrníků a lidí bez chuti tvrdím, že každý příběh má být kořeněn láskou a nenávistí. Má čpěti po kotlíku, v němž byl uvařen, má býti tak vypravován, abyste poznali jeho kuchaře, jako piják pozná vinici, kde se urodila jeho láhev“, praví v úvodu románu Konec starých časů knihovník Bernard Spera – a v jeho slovech poznáváme i vyznání samotného autora. Patnáctidílnou četbu z tohoto barvitého románu uvedeme v premiéře k sedmdesátému výročí Vančurovy smrti (od 24. 5. 2012 vždy v 18:30).
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Komentáře
Zatím nemáte žádné komentáře.
Napište komentář k článku