Páteční večer – Gabriela Preissová (2012)

Přidal: Přemek |

Březen 2, 2012

K 150. výročí narození české spisovatelky a dramatičky připravila Lenka Chválová. Komponovaný pořad věnovaný osobnosti a dílu české spisovatelky a dramatičky, od jejíhož narození uplyne v březnu 150 let, připravila Lenka Chválová. Rozhlasový portrét spisovatelky připomene také pohnutou historii prvního uvedení jejích dramat a porovnává ji s pohledem divadelníků na tuto českou realistickou klasiku. V pořadu, ve kterém z dobových záznamů zazní i hlas Gabriely Preissové, hovoří literární historička Jaroslava Janáčková a divadelní teoretik Jan Císař, dále režiséři a aktéři divadelních inscenací her G. Preissové z posledních let. Dramaturgie Renata Venclová. Režie Markéta Jahodová. Externí spolupráce Jana Cindlerová a Přemysl Hnilička.

O své práci na dramatech Gabriely Preissové hovoří literární historička Jaroslava Janáčková, divadelní teoretik Jan Císař, herečka Eva Novotná a režisér Zdeněk Kaloč.

Natočeno 2012. Premiéra 23. 3. 2012 (ČRo 3 Vltava, 20:00 – 22:00 h.).

Lit.: Chválová, Lenka: Výročí Gabriely Preissové. In Čtvrtletník Klubu Vltava 1/12, s. 19 (článek). – Cit.: Páteční večer 23. března 2012 na Vltavě bude věnován osobnosti a dílu české spisovatelky a dramatičky Gabriely Preissové (1862–1946). Právě 23. března totiž oslavíme 150. výročí jejího narození.

Se jménem Preissové spojujeme především dvě velké tragédie, zachycující ženské osudy v řádu slovácké vesnice: Gazdina roba a Její pastorkyňa. Zdá se neuvěřitelné, že tato vrcholná díla vznikla jako dramatické prvotiny sedmadvacetileté autorky. Obě uvedlo Národní divadlo krátce po sobě, v letech 1889 a 1890. Přestože se okolo jejich premiéry rozpoutaly vášnivé spory, staly se obě hry nepochybnou součástí kánonu české dramatiky a neustále znovu se na jeviště vracejí. Jisté otázky a pochybnosti je však provázejí od jejich vzniku podnes. Nejsou pro inscenátory jen přitažlivé, ale také znepokojivé, jak praví režisér Zdeněk Kaloč, který obě hry inscenoval v různých divadlech mnohokrát. Připravovaný pořad ČRo3 – Vltavy se pokusí zachytit podobu mimořádně talentované dramatičky, připomene pohnutou historii prvního uvedení jejích dramat a porovná ji s pohledem dnešních divadelníků na tuto českou realistickou klasiku. Jaké jsou skutečné scénické kvality her Preissové? Co z nich dělá velké tragédie? Lze je dnes inscenovat v jejich původní podobě? O co se snaží současné úpravy? Jak zacházejí s folklórem a historicko-sociálním pozadím obou her? Odpovědi na tyto otázky jsou možná podobně rozporuplné, jako byly kdysi první reakce na premiéry dramat Gabriely Preissové.
Roku 1888 se mladičká úspěšná prozaička Gabriela Preissová seznámila s ambiciózním dramatikem a ředitelem
Národního divadla F. A. Šubertem (1849–1915). Preissová byla v té době již osm let vdaná. Pro oba to bylo významné setkání, plné vzájemného okouzlení a obdivu, které přerostlo v mnohaleté přátelství. Jejich vztah také zásadně přispěl k tomu, že se autorka povídek ze Slovácka stala dramatičkou. V lednu roku 1889 vyjde její povídka Gazdina roba. Šubert si povídku přečte a přesvědčí Preissovou, aby ji přepsala do dramatického tvaru. V jejich dalším dialogu vzniká mimořádné dílo: osobitý dramatický talent mladé autorky neústupně trvá na svých odvážných představách a současně učenlivě přijímá moudrost tradičních forem od zkušeného divadelníka Šuberta.
Koncem září 1889 začíná soubor činohry Národního divadla novou hru studovat. Hru režíruje Josef Šmaha inscenačními postupy realismu: snaží se o maximální přesnost v zobrazení prostředí slovácké vesnice. (Již roku 1887 inscenoval v ND první českou realistickou hru, Stroupežnického Naše furianty.) Premiéra Gazdiny roby se uskuteční 7. 11. 1889. Sklidí obrovský úspěch u diváků a v divadelních referátech vyvolá ostré spory mezi zastánci nastupujícího realismu a okázalého pozdně romantického „divadla velkého stylu“.
Realistický kritik J. Ladecký píše v České Thalii, že hra měla „velký – sensační úspěch u širšího a nejširšího obecenstva [...] Že nemalý vliv na tento účinek měly malebné kroje slovenského lidu a jeho libozvučná řeč, což bylo pro naše obecenstvo něčím docela novým, kdož by o tom pochyboval?
Ovšem pak ono lichotivé přijetí spíše spadá na účet formální kuriosity, nežli na samotné jádro hry [...] Obzvláště je překvapující technická dovednosť paní spisovatelky, kterou byste nikdy netušili u dámy, žijící mimo střed divadelních požitků.“
Jaroslav Vrchlický píše v Hlasu národa: „Jak vidíte, látka nového dramatu není právě nová. Historie manželské nevěry, známá z tolikerých francouzských i domácích dramat. [...] tu otázku předložil si asi nejeden objektivní divák: Jak by vypadalo toto drama vysvlečené z originálních kostýmů, z pikantního prostředí, z celé té scenérie, jejíž novost byla právě – jako druhdy u her ruských – největším půvabem celku?“
Kritik pod pseudonymem Ali-quis v Lumíru napadá Preissovou asi nejostřeji: „To má býti jako dialekt, ale sami Slováci se před tím křižovali. [...] Národní divadlo je přece vystaveno pro české hry, o krok dále a promění se v chameleona hrajícího všemi barvami. [...] Vidíte, že kus psaný veskrze dialektem jest monstrum, nanejvýš zajímavé (ale ještě ne pro každého), kuriozita. Ovšem u nás jako vždy rozhodují otázky jiné než umělecké.“
Dnes již není pochyb, že se útočníci hluboce mýlili, když zájem Šuberta a Stroupežnického snižovali na pouhý zájem o půvabnou sedmadvacetiletou dámu. Ředitel i dramaturg Národního divadla měli velké ambice vybudovat české realistické divadlo a v Preissové vytušili svou naději. Začínající autorka se tak nechtěně ocitla v centru zápasů o realismus. Přátelé ji povzbuzovali k další dramatické tvorbě. Preissová se odhodlá k dalšímu pokusu. Rok po premiéře Gazdiny roby se na jevišti Národního divadla objeví Její pastorkyňa.
Toto dílo již překročí i zájmy obhájců realismu, dramatička je nařčena z hrubého naturalismu a z urážlivého
hanobení vesnického lidu. Na její hlavu se sesype o mnoho větší vlna útoků kritiky, tak strašlivá, že se Preissová další tragédie již „nedopustí“.
Její další tvorba sice stále svědčí o velkém talentu, postrádá již ale přímočarou odvahu a úzkostlivě se drží „dobrého“ obecného vkusu.