Věřitelé (2012)

Přidal: Přemek |

Březen 2, 2012

August Strindberg. Divadelní aktovka. Překlad František Fröhlich. Rozhlasová úprava a dramaturgie Renata Venclová. Hudba Petr Kofroň. Režie Kateřina Dušková.

Osoby a obsazení: Gustav (Ivan Trojan), Adolf (Jan Meduna) a Tekla (Dana Černá).

Natočeno 2012. Premiéra 12. 5. 2012 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.; 62 min.). Repríza 14. 1. 2017 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.; 62 min.); 11. 9. 2021 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama.

Pozn.: Ve Věřitelích autor nabízí další ze svých hloubkových sond do přediva manželských vztahů a obraz věčného zápasu obou pohlaví o vzájemnou dominanci.

Lit.: Venclová, Renata: Věřitelé ke 100. výročí úmrtí Augusta Strindberga. In Čtvrtletník Klubu Vltava 1/2012, s. 24 (článek). – Cit.: Letošní kulaté strindbergovské výročí se shodou šťastných náhod sešlo se Severským rokem, ve kterém se Český rozhlas 3 – Vltava cíleně zaměřuje na kulturu severských zemí. Strindbergovu početnému dramatickému dílu se věnujeme už od ledna: v cyklu Tanec života a smrti představuje hry švédského dramatika překladatel Zbyněk Černík. Na květen chystáme premiéru rozhlasové inscenace Strindbergovy komorní jednoaktovky Věřitelé.
Věřitelé spadají do počátku Strindbergova naturalistického období, od slavné Slečny Julie dělí hru jen několik měsíců. Podobně jako ve Slečně Julii v nich snadno rozpoznáme zásady naturalistické divadelní reformy, které dramatik krátce předtím formuloval. Inovace byly vedeny snahou přivést na jeviště „moderního člověka“, kterého Strindberg viděl jako komplikovanou a nesourodou směsici různých názorů, postojů, motivací, anachronismů a determinací. Postavy, které chtěl Strindberg ve svých hrách zachytit, napříště nebude možné redukovat na jeden převládající rys, nebudou mít neproměnný charakter. „Jako moderní charaktery, žijící v přechodné době, přinejmenším uspěchanější a hysteričtější než ta předešlá, jsem své postavy vylíčil coby rozkolísanější a rozpolcenější, utvářené ze starého a nového … Mé duše (charaktery) jsou konglomeráty kulturně vývojových stupňů minulých i současných, útržků z knih, časopisů, kousků lidí, cípků utrhaných ze svátečních šatů, které se proměnily v hadry, přesně tak, jak je poskládaná i lidská duše.“
Nic by však nebylo vzdálenější skutečnosti než představa Strindberga, jak s chladnou hlavou píše svou hru jako nějaké formální naplnění předem stanovených postulátů. Literární tvorbou se Strindberg vždycky vypisoval z momentální životní situace, do Věřitelů se promítá hluboká krize, v níž vyústilo jeho první manželství se Siri von Essen. Hru Strindberg ženě adresoval jako tzv. čtvrté varování; po Manželce pana Bengta, Otci a Slečně Julii měli být Věřitelé dalším příkladem špatných konců, které Siri čekají, pokud ho opustí.
V přímořském lázeňském hotelu se zdánlivě náhodou setkávají učitel Gustav a mladý malíř Adolf, který se v hotelu zotavuje z fyzického i psychického zhroucení. Starší Gustav se mladšímu příteli snaží (jak se alespoň na počátku zdá) pomoci znovu získat psychickou rovnováhu. Vysvětluje mu, že do stavu absolutního vyčerpání ho přivedla jeho manželka Tekla, která z něj vysála všechnu mužskou i tvůrčí sílu. Adolf se zpočátku podobné představě brání, ale pod tíhou Gustavových sugestivních argumentů začne sám v dosavadním manželském soužití nacházet další a další momenty, které příteli dávají za pravdu. Když Gustav Adolfa donutí, aby uviděl Teklu novýma (přesněji řečeno Gustavovýma) očima, zaseje do mladého muže pochybnost o ženině věrnosti.
Zoufalý manžel požaduje důkaz a Gustav nabídne, že ho opatří – stačí, když bude Adolf z vedlejšího pokoje přihlížet výstupu, který jeho přítel sehraje s Teklou. Tak pozná pravou povahu své ženy i hloubku citu, který k němu chová.
Gustav se pokusí Teklu svést a téměř uspěje, přitom také vyjde najevo, jakou hru domnělý přítel s Adolfem sehrál. Ve skutečnosti je Gustav Tekliným prvním mužem, kterého kdysi opustila kvůli Adolfovi. Dnes přichází, aby se oběma pomstil a vybral si „dluh“, který vůči němu Tekla zanechala.
Věřitelé jsou další Strindbergovou hrou, ve které je manželské soužití vykresleno jako skutečné peklo. Muž a žena vedou souboj na život a na smrt a všechny prostředky jsou v tomto mocenském zápase dovoleny. Není tu místo na odpuštění, kompromis, shovívavost k lidským nedostatkům, Strindbergovým postavám není dovoleno získat osvobozující odstup dokonce ani po letech. Podobně jako dramatik, i hrdinové jeho her trpí vypjatým subjektivismem, s nímž prosazují svá práva i za cenu vlastního sebezničení. Nedostatek autorské objektivity, kterou Strindbergovi soudobí kritici vyčítali, můžeme dnes chápat naopak jako velkou přednost jeho her, jak napsal Gunnar Ollén, přední švédský znalec Strindbergova díla: „… hnán právě svou podezíravostí a pomstychtivostí, s bystrostí geniálnější něž kterýkoliv jiný světový dramatik Strindberg odhalil a ve zvětšení poetické vize ztvárnil destruktivitu a ustrnulost zvířete jménem člověk.“

Lit.: Venclová, Renata – Bezdíčková, Vladimíra: Manželství jako boj o moc. In Týdeník Rozhlas 19/2012 (článek). – Cit.: Před rovnými sto lety, 14. května 1912, se uzavřel bouřlivý život dramatika a prozaika Augusta Strindberga, spisovatele, který od počátku své literární dráhy dominoval švédské literární scéně a bořil ustálené konvence a mýty. Zejména ty, které panovaly o rodině, manželství a vztazích mezi mužem a ženou.

Manželství je zápas, ve kterém není místo pro kompromis nebo odpuštění. Ve skvěle vystavěné komorní hře Augusta Strindberga Věřitelé to budou dokazovat Dana Černá jako Tekla a Ivan Trojan coby Gustav.

Komorní jednoaktovka Věřitelé, jejíž rozhlasovou premiéru uvede v sobotu 12. května ve 14 hodin ČRo 3 – Vltava, je další Strindbergovou hrou, ve které autor líčí manželství jako nelítostný boj o moc. V tomto zápase není místo pro shovívavost, kompromis, nebo dokonce odpuštění, naopak, pokud podobným citům jeden z partnerů podlehne, druhý protivníkovy slabosti využije, aby ho zasáhl na nejbolestivějším místě.

Hra začíná zdánlivě bezstarostným setkáním dvou přátel – staršího Gustava a mladšího Adolfa, malíře, který se v lázeňském hotelu právě zotavuje z fyzického i psychického zhroucení. Zpočátku se zdá, že zkušenější Gustav pomáhá Adolfovi znovu získat ztracenou rovnováhu, ale velmi brzy se do jejich rozhovoru začnou vkrádat nebezpečné tóny. Gustav začne Adolfovi dokazovat, že do stavu absolutního vyčerpání ho přivedla jeho manželka Tekla, která z něj vysála všechnu mužskou i tvůrčí sílu. Když Gustav přítele donutí, aby se na Teklu podíval novýma (to znamená Gustavovýma) očima, zaseje do mladého muže pochybnost o ženině věrnosti. Zoufalý manžel požaduje důkaz a Gustav nabídne, že ho opatří – stačí, když bude Adolf z vedlejšího pokoje přihlížet výstupu, který jeho přítel sehraje s Teklou. Tak pozná pravou povahu své ženy i hloubku citu, který k němu chová. Líčit dál následky Gustavovy ďábelské intriky by znamenalo připravit posluchače o rozuzlení Strindbergovy méně známé, ale skvěle vystavěné komorní hry.

Rozhlasovou inscenaci Věřitelů natočila režisérka Kateřina Dušková v překladu Františka Fröhlicha a postavy manželského trojúhelníku svěřila Ivanu Trojanovi (Gustav), Janu Medunovi (Adolf) a Daně Černé (Tekla).

O Strindbergově životě, láskách, trýzních či tužbách víme mnoho, a to nejen z jeho románů a divadelních her. Byl totiž vášnivým pisatelem dopisů: sebrané vydání jeho korespondence obsahuje ve dvaadvaceti svazcích na deset tisíc dopisů. Nejintimnější sonda do Strindbergova soukromí vede skrze milostnou korespondenci. V životě Augusta Strindberga sehrály zásadní roli čtyři ženy. Dvě z jeho lásek – Siri von Essen a Harriet Bosse – zasáhly spisovatele mimořádně silně. Právě na korespondenci s nimi se od soboty 12. května soustředí sedmidílný pořad, který z vlastních překladů připravily Dagmar Hartlová a Jitka Herčíková a pod názvem Kdysi jsem věřil, že mě miluješ! jej stanice Vltava odvysílá v rámci pořadu Stránky na dobrou noc (vždy ve 23 hodin).

Lit.: Hnilička, Přemysl: Věřitelům vévodí Ivan Trojan. In Týdeník Rozhlas 23/2012 (recenze). – Cit.: Český rozhlas 3 – Vltava již několik let pracuje na celoročních cyklech, v nichž se snaží přiblížit kulturu, historii a tradice jednotlivých zemí či jazykových oblastí – letos pro nás vltavští dramaturgové připravují Severský rok. Podobné cykly mají svá pro i proti: celoroční záběr umožňuje ponor do hloubky témat (například cyklus Zbyňka Černíka Tanec života a smrti – divadlo Augusta Strindberga) a otevírá posluchači neznámé autory, zároveň může působit monotematicky a pokud zrovna nemilujete severskou literaturu, čekáte na nějaký titul mimo tuto dramaturgickou řadu jako na smilování.

K osvěžujícím titulům Severského roku patřila bezesporu premiéra Strindbergových Věřitelů. Časem, místem i emocemi sevřené drama tří (jen zdánlivě) náhodou se seznámených osob mělo premiéru 12. května, jen dva dny před stým výročím autorova úmrtí. Jak napsala dramaturgyně Renata Venclová, Strindberg napsal své drama jako čtvrté vážné varování své manželce; „po Manželce pana Bengta, Otci a Slečně Julii měli být Věřitelé dalším příkladem špatných konců, které Siri čekají, pokud ho opustí“.

Drama dvou mužů a jedné ženy se rozehrává v hotelu, v němž se setkávají mladý malíř Adolf (Jan Meduna) a stárnoucí učitel Gustav (Ivan Trojan). Adolf se zde zotavuje z nervového zhroucení, za nímž lze tušit velmi vypjatý vztah se ženou. V rafinovaném dialogu obou mužů postupně rozplétáme vztahovou pavučinu Adolfa a Tekly (Dana Černá); ta opustila svého nesnesitelného manžela a uprchla s milencem, který ji však také přestává bavit. Podobně jako její nový přítel i ona se snaží o uměleckou tvorbu (píše romány), tím spíš má Adolf pocit, že ho duševně i umělecky vysává a vyčerpává. Cítí ve skrytu své duše žárlivost a Gustav ji v něm z neznámého důvodu ještě více rozdmychává. Závěr hry vysvětlí proč: Gustav je oním odvrhnutým manželem, který chce své ženě chladným a krutým způsobem splatit bolest, kterou mu způsobila…

Ačkoliv se dramaturgie i režie ujaly ženy (již zmíněná Renata Venclová a Kateřina Dušková), nenacházíme v inscenačním výkladu žádné módní feministické tóny – rozhlasová úprava Strindbergova dramatu nežongluje s významy slov ani neprovádí režijní kudrlinky: slova a jen slova zde hovoří. Celou inscenací prostupuje až nepříjemné napětí, které vyvolává především sevřený herecký výkon Ivana Trojana v roli Gustava. Jeho mstící se manžel jde tvrdě a bezohledně za svým cílem, jeho hlas je jednotvárný, ale napjatý, občas vypadává ze své role naslouchajícího přítele a sugeruje Adolfovi svou vizi jeho přítelkyně (jak blízko je občas prozrazení své pravé identity!). Dává nám po celou hru najevo, že se nezastaví před ničím, ani před tragédií, jen aby mohl „nastavit zrcadlo“ své ženě. Tu ztvárňuje Dana Černá přesnými hereckými tahy, jimiž Teklu vede od bezstarostného vrkání přes unavenou pragmatičnost ve vztahu k Adolfovi až k šokované bezmocnosti v závěru. To vše v neobyčejně svěžím překladu Františka Fröhlicha a se sloužící hudbou Petra Kofroně.

Letošní inscenace Věřitelů bude stárnou pomalu. Dobré režijní a dramaturgické vedení a herecký výkon Ivana Trojana jsou akvizice, na které se nezapomene.

Rozhlasové hry