Mňa kedy´s… (Mě kdysi…, 2011)

Přidal: Přemek |

Říjen 9, 2012

Michaela Zakuťanská. Rozhlasová adaptace divadelní hry. Zvuk Peter Krajčovič. Dramaturgie Hana Rodová. Režie Júlia Rázusová.

Osoby a obsazení: Saša (Judit Bardos), Dreň (Peter Bajerčík), Bela (Ivana Feníková), Eman (Tomáš Diro) a Beatboxer (Martin Rázus). Účinkují studenti VŠMU v Bratislavě a košické konzervatoře.

Nastudovaly Košice v roce 2011. Premiéra březen 2011 (Rádio Devín). Česká premiéra 15. 11. 2012 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.; 38 min.) v rámci cyklu Dny slovenské kultury.

Pozn.: 3. cena Prix Bohemia Radio za rok 2012.

Lit.: Šümeghy, Richard: Štúdio RTVS Košice bodovalo na medzinárodnom festivale Prix Bohemia Radio 2012. In web IPhone.etrend.sk, 5. 10. 2012 (tisková zpráva RTVS). – Cit.: Na medzinárodnom festivale rozhlasovej tvorby Prix Bohemia Radio 2012, ktorý sa uskutočnil od 2. do 4. októbra 2012 v Poděbradoch, získala v kategórii Rozhlasová hra v konkurencii 39 prihlásených diel 3. miesto hra pre mládež Mňa kedys´.

Rozhlasová hra Mňa kedys´ vznikla v Štúdiu RTVS Košice. Reaguje na problémy dnešných mladých ľudí, je zaujímavá v troch líniách – témou, zvukovou realizáciou a generačnou výpoveďou. V samotnom príbehu sa obyčajní mladí ľudia vyrovnávajú s nástrahami dospelosti, zažívajú prvé lásky, odmietnutia, konfrontujú sa so svojimi vzťahmi k rodičom.

Pri realizácii neboli okrem ľudského hlasu použité žiadne iné zvukové prostriedky. Premiéru mala v marci 2011 na Rádiu Devín, dramaturgicky ju pripravila Hana Rodová, na zvukovej realizácii spolupracoval Peter Krajčovič. Autorka Michaela Zakuťanská, režisérka Júlia Rázusová, ako aj všetci interpreti boli v čase realizácie nahrávky študentmi VŠMU v Bratislave a košického konzervatória.

Lit.: Němec, Ivan: Čtrnáct let je nejhorší věk na světě. In Týdeník Rozhlas 50/2012 (recenze). – Cit.: Slova v názvu recenze vyslovuje jedna z dívčích postav, která patří do rozjívené puberťácké partičky v rozhlasové hře Michaely Zakuťanské Mňa kedys’. Toto kvinteto ukecaných a chichotajících se spolužáků – individuálně odlišných, a přece podobných – je hlavním hrdinou čtyřicetiminutového dramatu. Slovenská autorka Michaela Zakuťanská (1987), nedávno vystudovaná dramaturgyně působící v žilinském divadle, obdržela navzdory svému mládí za své první dramatické pokusy již několik cen. Také zmíněná inscenace košického rozhlasového studia z roku 2010, která měla 15. listopadu svou českou premiéru na Vltavě, získala třetí cenu na letošním rozhlasovém festivalu Prix Bohemia.

Když se z rozverně pojatého ohlášení vsunutého do inscenace dozvíme, že posloucháme hru pro mládež, sdělí nám jedna z dívčích postav, že si chce natočit dokument o svém životě, svých spolužácích a svém světě. Předsevzetí v podstatě naplní, protože kompozice hry má místy vskutku dokumentární povahu; marně čekáme na uzavřený příběh s „klasickou“ dějovou klenbou. Drama se skládá z krátkých záběrů, v nichž se v uvolněně odvázané puberťácké atmosféře střídají výpovědi čtrnáctiletých školáků, kteří nakusují témata, jež v tomto věku rádi přežvykují, byť o nich mnoho nevědí. Ozývá se z nich touha po lásce, do níž se mísí záchvěvy erotického dychtění; vystřelují z nich drsňácké reakce na rodičovskou autoritu i ramenaté vychloubání hocha, který už „to“ má za sebou, jakož i uvzdychané zklamání zamindrákované dívky, trpící představou, že ji nemá nikdo rád. Ale ze všeho toho halasného plácání, recesistických srandiček, velkohubých gest a siláckého chvástání nakonec nesměle vykoukne začínající vztah – láska napolo dětská a zpola dospělá, láska, jejíž zajíkavé vyznání má podobu vlastní milostné básničky, která zázračně účinkuje i v této hiphopové generaci půvabně praštěných raperů.
Název hry Mňa kedys’ převzala Michaela Zakuťanská z prvního verše Hviezdoslavovy básně, která vyvolá mezi školáky posměch, když ji zaslechnou ve školním kole recitační soutěže Hviezdoslavův Kubín. V překladu by zněl asi takto: „Kdysi mě sváděl svět, říkaje mi: / řeč, kterou znáš z domu, ó, jak je klamná…“ Není snad třeba dodávat, jak verše promyšleně souvisí s hrou, v níž se polodospělé děti sváděné světem pokoušejí hledat svou vlastní řeč a odlišit ji od té, která je klamná.
Režisérce Júlii Rázusové, která v inscenaci nepoužila jiné zvukové prostředky než lidskou řeč, se podařilo díky výborným hereckým výkonům vytvarovat jednotlivé postavy tak, že působí zcela přirozeně a živě.
Je dobře, že se slovenské hry objevují na českých festivalech a že je můžeme poslouchat ve slovenštině. Naopak je škoda, že slovenské umělecké slovo zaznívá z českého rádia převážně jen v Týdnu slovenské kultury, zatímco jindy se s ním na vlnách Českého rozhlasu setkáme spíše jen náhodou.