Barabáš 1/7 (2011)

Přidal: Přemek |

Březen 2, 2012

Pär Lagerkvist. Četba na pokračování. Překlad Dagmar Chvojková-Pallasová. Připravila Vladimíra Bezdíčková. Režie Tomáš Vondrovic.

Účinkuje Ivan Trojan.

Natočeno 2011. Premiéra prvního dílu 3. 4. 2012 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.). Repríza 1. dílu 10. 4. 2020 (ČRo 3 Vltava, 19:30 h).

Lit.: Bezdíčková, Vladimíra: Barabáš. In Čtvrtletník Klubu Vltava 1/2012, s. 22 (článek). – Cit.: Pär Lagerkvist (1891–1974) patří mezi ústřední autory poválečné švédské literatury. Jeho rané dílo vneslo do švédské literatury nové myšlenky a způsoby literárního ztvárnění. O novátorských uměleckých postupech psal i teoretické práce. Když se v roce 1913 seznámil v Paříži se soudobým vývojem v umění, vydal esej Slovesné a výtvarné umění, v němž obhajuje zejména kubismus. Text je považován za první modernistický manifest ve Švédsku. Nebyl ovšem velký experimentátor formální, jeho modernismus spočívá ve výrazně metaforickém a symbolickém jazyce.
Lagerkvist pocházel z nábožensky velmi přísné rodiny a výchova v něm zanechala patrné stopy. I když se s náboženstvím poměrně brzy rozešel, po celý život ho svým způsobem přitahovalo – nikdy ho nepřestaly zajímat metafyzické otázky a také převážná část jeho tvorby se věnuje hledání nadčasových duchovních hodnot. Ve čtyřicátých letech píše (po jistém období didakticky a tendenčně vyznívajících prací) román Trpaslík z prostředí italského renesančního dvora. Titulní postavou je muž malého vzrůstu, kvůli čemuž zažil v životě mnohé ústrky a zesměšňování, a proto žije nenávistí. U dvora má výlučné postavení a toho využívá k získáváním moci nad lidmi, k ničení jejich životů. Trpaslík je tu ztělesněním zla a nihilismu (samozřejmě i alegorií na zlo hitlerovské, román vyšel roku 1944), ale nutno dodat, že spisovatel v tomto textu (podobně jako v dalším románu Kat) považuje zlo za součást každé bytosti. Trpaslík je pouze extrémním případem, kdy zlo získalo vrch, ale člověk je zčásti dobrý a zčásti zlý a jde jen o to, která z poloh převáží.
Světového věhlasu získal Lagerkvist zejména svým románem Barabáš (Barabas 1950, česky 1970). Jeho stejnojmenná hlavní postava je na jedné straně symbolická a na druhé realistická – lupič a vrah, odsouzený římským prokonzulem k ukřižování a v poslední chvíli propuštěný namísto Ježíše Krista.
Je to bezvěrec, osoba plná nenávisti, sobeckosti k ostatním lidem, živelná postava, ovšem poznenáhlu bez vlastní vůle a vědomí naplňovaná poznáváním lásky a odpuštění. Jak je možné chtít trpět, když nemusíš a nikdo tě k tomu nenutí? Něco takového je přece nepochopitelné a pouhé pomyšlení na to je odporné…
Ne, Barabáš neměl rád nikoho, kdo takto vyhledává utrpení a kdo se sám věší na kříž. Ale oni uctívají svého ukřižovaného a jeho utrpení, jeho žalostnou smrt, která pro ně jistě není dost žalostná. Uctívají samu smrt. To právě bylo odporné, to naplňovalo Barabáše ošklivostí. Odpuzovalo jej to od nich, od jejich učení i od toho, o němž tvrdili, že v něj věří. Ne, barabáš neměl rád smrt. Nenáviděl ji a byl by nejraději, kdyby vůbec nemusel zemřít. Snad proto, že jí byl ušetřen? Protože snad byl vyvolen k tomu, aby nemusil zemřít?…
V Barabášově nitru se odehrávají velké duševní zvraty, sám neví, proč je najednou schopen citu nebo dokonce milosrdného činu. To v situaci, kdy odnáší k hrobu ukamenovanou ženu. O několik okamžiků později se ovšem dozvíme, že se chápe nože a bez okolků pomstí smrt oné ženy, kterou nikdy nemiloval, ale jejíhož neštěstí je vlastně původcem. Co z toho měla, že se vydala do Jeruzaléma? Že následovala ty pošetilé snílky z pouště, kteří blouznili, že přišel velký Spasitel a že všichni mají putovat do města Páně?… Ale ona ty blázny uposlechla. Teď tu leží kvůli němu rozdrcena a mrtva…Ten pravý?! Proč dopustil, aby ji kvůli němu ukamenovali! Je-li on vskutku Spasitel, tak proč ji nespasil!… On aspoň zapíchl toho, kdo první hodil kamenem… Barabáš si pohladil zkřivená ústa a opovržlivě se ušklíbl do vousů. Barabáše zastihujeme v různých údobích jeho života. Života, na kterém nijak zvlášť nelpí, ale po celou dobu hledá jeho smysl a cíl. Například jako otrok v dolech, bez jakýchkoli práv, vystavený tvrdým životním podmínkám, je přikován k muži, který naopak svůj život zasvětil víře v „něho“. Po nějakém čase svěřil Barabáš Sahakovi, že byl svědkem Mistrova zmrtvýchvstání. Ne, neviděl
ho přímo vstát z mrtvých, to neviděl nikdo. Ale viděl, jak přilétl s nebe anděl s paží napřaženou jako oštěp, a jak plášť za ním vlál jako plamen… Sahak naslouchal úplně u vytržení a upíral své velké důvěřivé oči na druha. Je to možné? Je opravdu možné, že tento špinavý otrok byl přítomen, když se udál největší ze všech zázraků? Kdo to vůbec je? Setkání mužů mění je oba, je den druhému jsou oporou, darem; zatímco Barabáš nastavuje svá záda biči dozorců, Sahak svému příteli pomáhá dostat se z dolu ven, získat práci vně temnoty. Sahak ovšem pro svou víru následně ukřižován umírá, protože nemůže zapřít svého Boha, kdežto Barabáš znovu kříži uniká, protože nevěří a přitom by rád věřil. A když se konečně domnívá, že nalezl smysl svého bytí, pochopí své určení tak scestně, že neúmyslně škodí tomu, čemu chtěl prospět. Barabášův zápas o konečné poznání probíhá v každém věku a situaci, když jej obklopuje dav, i když je ponechán samotě a do poslední chvíle si nejsme jisti výsledkem. I závěr románu zůstává otevřený, nevíme, jestli Barabáš nakonec svou duši poroučí Bohu nebo nicotě. V roce 1951 právě tento román dovedl jeho autora k Nobelově ceně za literaturu, jakkoli to bylo uznání za mnohostranné a bohaté literární dílo.

Četba na pokračování