Taxikáře těžko chápat (2018)

Přidal: Premek |

Únor 13, 2018

Ondřej Konrád. Komentář. První rozhořčení na činnost společnosti Uber se odehrálo loni. U řadových Pražanů taxikáři pochopení těžko najdou, a jestliže jim budou ztrpčovat život, neobliba se ještě prohloubí.

Natočeno 2018. Premiéra 12. 2. 2018 v rámci pořadu Názory a argumenty (ČRo Plus, 18:33 h). K poslechu zde.

Lit.: Konrád, Ondřej: Ondřej Konrád: Taxikáře těžko chápat. In web ČRo Plus, 12. 2. 2018 (článek+ nahrávka k poslechu). – Cit.: Pražané zažili za poslední desítky let s taxikáři už různé věci, včetně jejich protestů například v podobě blokování magistrály, tedy jakési automobilové tepny města, nebo hromadných pomalých jízd skrz centrum.

Jen důvody demonstrací se lišily: buď se nelíbil magistrátem stanovený strop tarifu, anebo vadila konkurence. Což je případ aktuální, ale není nový, první rozhořčení na činnost společnosti Uber se odehrálo loni a tehdy primátorka Krnáčová taxikářským předákům dokola tvrdila, že v podstatě nemůže zatím nic proti podobným firmám dělat.

S tím se ale taxikáři nechtějí smířit, zvlášť když vidí, že „smluvní přepravci“, jak by se dalo Uberu nebo Liftagu říkat, bývají předmětem kontroverzí i soudní sporů také jinde, nejen v Brně nebo Londýně.

A tak teď přišly protesty opět na řadu, v pondělí už třetí po sobě jdoucí pracovní den. Přičemž „tvrdé jádro“ taxikářů ohlašovalo rozhodnutí tlak na veřejnost zvyšovat, neboť se ho údajně dotklo, že média označila čtvrteční a páteční jízdy krokem skrz Prahu za neúčinné.

Bídná pověst

Jenomže efekt nebude mít ani silnější znepříjemnění městského provozu a široká veřejnost se jen ještě víc vůči taxikářům naježí. Ti si totiž, i když jim to každou chvíli někdo znovu připomíná, nechtějí uvědomit, jak negativní vztah k nim občané města mají, že je dokonce někdy nespravedlivě házejí do jednoho zlodějského pytle.

Protože od raných 90. let se mnozí taxikáři chovali jako takřka bandité, a to nejen k turistům, u nichž to ale bylo obzvlášť drastické a varování před pražskými taxíky najdeme ve většině v cizině tištěných průvodců. Ale o běžném počínání „špatných taxíkářů“, tedy bezskrupulózním okrádání zákazníků, se lehce mohl přesvědčit i každý Čech na vlastní kůži.

Ovšemže se tak dělo, a to je třeba zdůraznit, za dlouholetého nečinného přihlížení magistrátu. A pak ještě: většina těch ostatních, tedy slušných a nepodvádějících taxíkářů, se od svých agresivních „kolegů“ nedokázala distancovat.

U řadových Pražanů tedy taxikáři pochopení těžko najdou, a jestliže jim budou ztrpčovat život, neobliba se ještě prohloubí. Byť čas od času taxík všichni potřebujeme. Ale už dávno máme čísla na osvědčené solidní firmy, nebo dokonce konkrétní řidiče uložena v mobilech. A mávat na projíždějící vozy si troufají pouze naivně nevědomí cizinci, našinec tak nikdy neučiní.

Jak potom ale s takovou pověstí dojít v možná i oprávněné při o nestandardní konkurenční služby ke kýženému výsledku? Vlastně s výzvou „já přicházím o rito, tak s tím, lidi, něco dělejte“? Otravováním života běžných občanů velmi těžko. Ti se nakonec začnou taxíkům ještě víc, ne-li definitivně vyhýbat. Což by také byla forma protestu.

Eseje, fejetony, přednášky