Ranní úvaha Martina C. Putny – Masaryk mizející (2018)

Podmínkou pouze jest, aby bylo jasné, že to není smích veselý. Že je to smích hořký jako chřadnoucí okurka a jako přemáčený čaj, nebo vlastně spíš jako šalvěj a yzop. Na rozdíl od chřadnoucí okurky a přemáčeného čaje ten hořký smích, jako hořké byliny, léčí. Nebo aspoň zmírňují bolest.

A ta bolest je větší, než aby ji mohla jakákoliv slova popsat. Všechna slova již byla řečena. O významu TGM – i o tom, jak bolestné je zjištění, že v čase těchto výročí nám vládnou lháři a fízlové. Lháři a fízlové soudem uznaní. Lháři a fízlové nesčetněkrát usvědčení poctivými žurnalisty. Lháři a fízlové přesto, po všech těchto uznáních a usvědčeních, znovu svobodně a legálně zvolení dostatečně velkou částí národa.

Máme dnes 7. března, výročí narození T. G. Masaryka. Lháři a fízlové možná pojedou do Lán, nebo půjdou k pomníku na Hradčanech, aby tam položili věnce a pronesli pár frází. Což nemají aspoň trošku studu? Ne, nemají. Proč by měli? Jsou to přece lháři a fízlové. Jsou to svobodně a legálně zvolení lháři a fízlové.

Jedna pocta Masarykovu výročí, přiměřená této naší antimasarykovské době, zato proběhla před pár týdny, u jiného Masarykova pomníku. Ne v Praze, nýbrž v Brně. Tam stojí pomník na staré brněnské Ringstrasse čili Okružní třídě, před rektorátem Masarykovy univerzity.

A na jeho podstavci se jednoho rána po prezidentských volbách ocitla vyšívaná dečka s nápisem „Mizím“. Nebylo to poprvé, co brněnský Masaryk promluvil. Pár týdnů předtím, po parlamentních volbách, se na podstavci ocitla vyšívaná dečka s nápisem „Padnu“. A ještě předtím dečka s nápisem „Žasnu“.

Dečky vyšily členky umělecké skupiny, která se nazývá Užaslé a zůstává programově v anonymitě. Nelze si ale nevšimnout inspirace, kterou můžeme nazvat vpravdě československou: Již před nějakým časem se žánru vyšívaných deček – toho snad nejkonzervativnějšího, nejfolklórnějšího ze všech výtvarných žánrů – chopila skupina slovenská, která si říká drsně „Kundy Crew“.

Tyto umělkyně o sobě píší: „Sme štvorica cynických dievčat, ktoré ukradli svojim starým mamám ich poslednú zábavku a začali vyšívať. Toť ponúkame svetu radikálne výšivky s tematikou feministickou, zábavnou, antifašistickou, fekálnou, sexuálnou, vegetariánskou a takou podobnou.“ Dečky Kundy Crew bylo před časem možno vidět i v Praze na Artwallu, té venkovní galerii pod Letnou, která se nejlíp prohlíží z tramvaje. Z nápisů, vyšitých na dečkách, pokládám za nejlepší „Bijem sa ako baba.“

Ačkoliv tvorba brněnské skupiny Užaslé je daleko decentnější, než slovenské provokace – dečky zpod Masaryka zmizely během několika málo hodin. Sebrala je policie, protože to je prý vandalismus ve veřejném prostoru. Jestlipak policie sebere také věnce, které k Masarykovi položí lháři a fízlové?