Ranní úvaha Martina C. Putny – Revoluce emigrace pětice 1/5 (2017)

Někdy „horem“, cestou velkých syntéz, někdy „spodem“, cestou konkrétních příběhů, které souvisejí s revolucí. I já půjdu tentokrát spodem. V pěti úvahách připomenu příběhy pěti mužů. Všichni měli společné to, že byli muži politiky a že v nějaké fázi po revoluci skončili v emigraci.

A ještě měli společné to, že všichni zanechali po sobě nejen politickou, ale také literární stopu. V samotné politice ovšem stáli každý jinde, ba téměř každý proti téměř každému. V této emigrační pětici představují pět směrů politiky tehdejšího Ruska: konzervativní monarchista, liberál, demokratický socialista, anarchista a bolševik. Prohráli nakonec všichni.

Začneme napravo, příběhem generála Petra Krasnova. Ten byl jedním z hlavních vojevůdců Bílé armády. Do boje s rudými dokonce vstoupil ještě před osudným listopadem. Už v červenci 1917 byl totiž pověřen potlačením prvního pokusu bolševiků o puč v Petrohradu. Na jaře 1918 ho Svaz záchrany Donu zvolil vrchním atamanem Velikého vojska donského. Téměř po celý rok se Krasnovovi dařilo bránit kozácké území. Po porážce bílých armád odjel na jaře 1920 Krasnov do Německa.

V emigraci se však nehodlal smířit s rolí válečného veterána, kterému se klepe na rameno za staré zásluhy. Působil v berlínské Nejvyšší monarchistické radě – ale kromě toho se obrátil k literatuře. Inspirován, podle vlastních slov, Tolstého Vojnou a mírem, sepsal čtyřsvazkový román Od dvouhlavého orla k rudému praporu. Román ostatně vyšel i česky.

Líčí ruské dějiny za vlády posledního cara, zejména války od rusko-japonské po občanskou – tedy všechny války, v nichž Krasnov sám bojoval. Kniha měla v ruských emigračních kruzích obrovský úspěch, protože přesně na tento typ literatury, s hlavním hrdinou, důstojníkem bez bázně a hany, jehož nakonec umučí bolševici, byli naladěni řadoví emigrační čtenáři – zvláště bývalí vojáci carské i bílé armády.

Kritikové ovšem měli těžký úkol, protože je choulostivé ztrhat knihu někoho tak zasloužilého. Shodli se tedy aspoň na konstatování, že generál Krasnov projevuje výtečnou znalost bitevních scén a vojenského života.

Jenže to nebyl poslední bod Krasnovova angažmá. Berlíňan Krasnov sledoval s velkými sympatiemi Hitlerův nový pořádek a zvláště přípravy k válce s bolševiky. Nabídl se, že bude formovat oddíly kozáků z řad válečných zajatců, kteří budou ochotni bojovat spolu s Němci proti sovětům. V čele těchto útvarů pak v poslední fázi války vytáhl ve svých pětaosmdesáti letech znovu do boje. Po válce byl Angličany vydán Stalinovi, spolu s generálem Vlasovem a dalšími odvezen do Moskvy, odsouzen a popraven.

V Krasnovových oddílech bojovali i jeho syn a vnuk. Syn zahynul na gulagu, vnuk, Nikolaj Krasnov, však gulag přežil a dokonce se dostal na Západ, kde vydal knihu Nezapomenutelné. Jsou to vzpomínky na lágr, plné patriotismu a útoků – kupodivu nejen na komunisty, ale také na prohnilou západní demokracii…

Jakožto politik byl Miljukov členem strany konstitučních demokratů, zkráceně kadetů. Jeho velkým dnem byl první listopad 1916, kdy v Dumě pronesl projev, jenž vešel do dějin pod názvem Hloupost nebo zrada – první otevřeně proticarský projev v parlamentě vůbec, naznačující možnost, že carevna Alexandra vědomě či nevědomě prostřednictvím Rasputina podává informace o plánech ruské armády německé rozvědce. Čtvrt roku nato přišla únorová revoluce, která svrhla cara a Miljukov se tak stal symbolem občanského odporu proti carismu: první, jenž pozvedl hlas.

V první sestavě Prozatímní vlády se stal Miljukov ministrem zahraničí. Připadla mu úloha přesvědčit svět a hlavně velmoce Dohody, že Prozatímní vláda je seriózní partner. To se Miljukovovi podařilo, ovšem za cenu slibu, že Rusko bude pokračovat ve válce proti Německu „až do vítězného konce“.

Doma to ovšem znamenalo počátek konce Prozatímní vlády, neboť národ netoužil ani tolik po Prozatímní vládě, jako po konci války. Už v dubnu se konaly demonstrace proti Miljukovovi – patrně už tehdy organizované bolševiky. Miljukov rezignoval a další vývoj sledoval ze soukromí, znovu jako historik. Už koncem roku 1917 začíná psát Dějiny druhé ruské revoluce.

Je obdivuhodné, že jakmile byl Miljukov zase stranou dění, dokázal naprosto jasně formulovat hlavní chyby, které Prozatímní vláda učinila. Hlavní chyba demokratických sil podle Miljukova spočívala roku 1917 v přílišné ústupnosti směrem nalevo, což nakonec přivedlo vývoj až k bolševikům. Naopak chyba let 1918 až 1920 spočívala v příliš jednostranné orientaci napravo, tedy v obnoveném monarchismu a nacionalismu Bílé armády, jemuž demokraticko-liberální síly nedovedly čelit.

Těžko říci, zda Miljukova, toto ztělesnění ruského liberalismu, víc nenáviděla levice nebo pravice. Jak by skončil v Rusku z rukou bolševické levice, lze tušit. V emigraci však měla vrch spíše pravice – a její útoky na Miljukova nezůstaly u slov: V březnu 1922 na Miljukova během jeho přednášky v Berlíně vystřelil fanatický monarchista. Do rány se však vrhl Miljukovův přítel – a zemřel místo něho. Tímto přítelem byl otec spisovatele Vladimira Nabokova.

Středová liberální pozice se vždycky drží nesnadno. Ale v ruské emigraci, po krachu prvního ruského pokusu o liberální a demokratický stát, v prostředí vzedmutých vášní a obviňování, že „kadeti připravili cestu Leninovi“, je to přímo pozice pranýře. Miljukov na ní přesto hrdě stál až do konce.

Ach Kerenskij. Po emigrační Paříži kolovala taková smutná anekdota. V katedrálním chrámu na rue Daru probíhají bohoslužby. V koutě stojí starý Kerenskij, křižuje se a klaní. Přichází dáma s holčičkou, ukazuje jí prstem a říká: Podívej, Táněčko, tamhleten člověk zahubil Rusko.

Alexandr Kerenskij se narodil v Simbirsku, stejně jako jeho velký protihráč Lenin. A jako Lenin, i Kerenskij se účastnil studentských revolučních kroužků. V jeho případě to však byly kroužky, napojené na hnutí s názvem sociální revolucionáři, zkráceně – eseři. Všeruské proslulosti nabyl roku 1912, kdy podnikl vlastní nezávislé šetření masakru dělníků na řece Leně. V únoru 1917 se stal místopředsedou petrohradského sovětu a současně ministrem justice první Prozatímní vlády, Kerenským důsledně nazývané Revoluční prozatímní vládou.

V průběhu roku 1917 už se tato vláda stala vládou čistě socialistickou, s účastí představitelů nebolševických sovětů. Kerenskij byl jejím předsedou a tedy čímsi jako prvním mužem Ruska. Prý se rolníci z provincií jezdili dívat na „nového cara“. Prý od stisku rukou vojáků Kerenskému opuchla ruka a musel ji nosit na pásce.

„Nový car“ se však nechoval jako car, to znamená – trval na demokratických principech nového zřízení. A trval na nich i tehdy, když bylo stále jasnější, že bolševici se chystají toto nové zřízení násilně svrhnout. Přitom měl nejméně jednou příležitost Lenina s Trockým nechat prostě zastřelit. V listopadu už bylo pozdě. Kerenskij uprchl z Petrohradu do blízké Gatčiny, byť ne v ženských šatech, jak tvrdila další zlomyslná legenda, odtud do Finska a odtud na Západ.

Postavení Kerenského v emigraci bylo mimořádně těžké, jelikož se od něho odtahovali téměř úplně všichni, od monarchistů po liberály. On to byl, podle mínění většiny, kdo nejprve svým podílem na svržení cara a pak svou slabostí uvolnil cestu Leninovi.

Kerenskij se samozřejmě snažil hájit – a to tak, jak mu zbývalo: prací historickou a publicistickou. Vydával sborníky dokumentů Prozatímní vlády a psal svoje memoáry. Příznačně je však dovedl jen do roku 1917 – co bylo potom, jako by už nehrálo žádnou roli.

Jako každý z mnoha memoáristů, účastníků oněch událostí, přináší i on svůj výklad: Úspěch bolševického puče umožnilo jedině spojení Lenina s německým generálním štábem a s poraženou monarchistickou reakcí. Jen tak lze objasnit fakt, že v listopadu 1917 všichni dali od Prozatímní vlády ruce pryč.

Kerenskij hořce dodává: „Tak skvěle byla vyplněna první část mazaného strategického plánu vlastenecké reakce. Rukama bolševiků byla svržena Prozatímní vláda a nenáviděný člověk zbaven moci. Zbývalo uskutečnit druhou, hlavní část: Během tří týdnů se vypořádat s bolševiky a nastolit v Rusku zdravou, národní a hlavně silnou vládu. Nějak se ty tři neděle protáhly.“

Lit.: Putna, Martin C.:  Ranní úvaha Martina C. Putny. Revoluce emigrace pětice IV: Savinkov. In web ČRo 3 Vltava, 9. listopad 2017 (článek). – Cit.: Vyprávíme příběhy ruských politiků, kteří se tak či onak potkali s bolševickou revolucí a skončili v emigraci. Posuneme se dnes hodně doleva, k Borisi Savinkovovi – anarchistovi a teroristovi.

Pro vojáky Rudé armády a stranické aktivisty ideál revolučního vůdce. Pro emigranty, zvláště ty z pravého spektra, ztělesnění toho nejhoršího v bolševismu – Židák, rouhač, masový vrah. Pro režiséry stalinských procesů 30. let mytický démon, který organizuje desetitisíce sabotáží a spiknutí. Pro dnešní stoupence čtvrté internacionály i pro mnohé alternativní levičáky modelová postava „jiného marxismu“.

Lev Bronštejn už na gymnáziu četl zakázanou literaturu, založil „svépomocnou univerzitu“ a (jak sám píše) zoufale hledal dělníky, které by zajímaly věci jako teorie hodnoty a světová revoluce. Jméno Trockij si vepsal do falešného pasu při jednom ze svých dramatických útěků.

Až v březnu 1917 se z emigrace vrátil do Ruska a až tehdy se sbližuje s Leninem a stává se díky řečnickému a organizačnímu talentu jedním z  vůdců revoluce. Sedm let je komisařem války a do značné míry díky jeho tvrdosti a energii Rudá armáda nakonec zvítězila.

Okolo roku 1921, kdy propuká Leninova nemoc, se však začínají stahovat mraky. Moci se ujímá trojka Stalin-Zinověv-Kameněv. Trockij, za Leninova života horký kandidát na následnictví, je postupně odsouván z centra moci a roku 1929 vyhoštěn ze země a vyvezen do Cařihradu.

Trockij se usazuje na ostrůvku Prinkipo v Marmarském moři a dává se do práce. Začíná redigovat Bulletin opozice a píše knihy a brožury, v nichž podává svou verzi událostí kolem vlastní osoby i celého ruského vývoje od října 1917 – a hlavně úlohy Stalina. Nesporně nejzajímavější je svěže a svižně psaná kniha Můj život.

Trockého cílem je dokázat, že Lenin byl téměř vždycky zajedno s ním a on s Leninem a respektoval ho jako autoritu, a že „epigoni“, jak nazývá skupinu kolem Stalina, představují (v terminologii francouzské revoluce) „thermidor“, tedy maloburžoazní reakci proti Říjnu, který v této historické paralele odpovídá jakobínské diktatuře. „Epigoni“ přinášejí změšťáčtění, zúředničtění a znacionálnění revoluce, kdežto on, Trockij, chápal ruskou revoluci jako předehru k revoluci světové.

A ještě jednou ve zvolené francouzské analogii, Stalin je obludně ctižádostivou figurou, pravým démonem, Napoleonem. Počínající stalinismus je tedy vlastně „bonapartismus“, záměna světové revoluce za ruský státně-nacionální socialismus. Jediným legitimním pokračováním revoluce je tedy boj trockistické opozice.

Tuto opozici také Trockij v emigraci organizoval. Podobných bolševických emigrantů, ať více či méně nedobrovolných, bylo totiž od konce 20. let více. S bílou emigrací se pochopitelně nestýkali – zato však s mezinárodními kruhy radikální levice, ostatně i té české. I proto byl Trockij pro většinu zemí persona non grata. Nikdo ho nechtěl – až ho přijalo Mexiko – ale i tam si ho jeden Stalinův agent roku 1940 našel a zavraždil.

Co by bývalo bylo, kdyby se býval Leninovým nástupcem stal Trockij a nikoliv Stalin? To je jen jedna z mnoha otázek nad stým výročím ruské bolševické revoluce.