Premiér a kouzlo dobrovolnosti (2018)

Vedle Slovenska, Maďarska, Rumunska, a Finsko se tehdy zdrželo. Jenže rozhodly hlasy ostatních 23 členských států a nastala dlouhodobá zákopová válka.

Objektivně vzato jí odpůrci kvót vyhráli, systém byl letos v červnu opuštěn. A nahrazen dohodou o kontrolovaných střediscích pro zjištění, kteří migranti mají být vracení a kteří potřebují mezinárodní ochranu a budou pak rozdělováni na základě dobrovolnosti. Což leckterý český realista se sklonem ke skepsi viděl jako krásně legální šanci dobrovolně nikoho nepřijmout.

Peklo voličské nevole

Zda to tak bude vždycky, to těžko říci, ale první příležitost projevit aspoň stín dobré vůle česká politická reprezentace promarnila na plných sto procent, když na žádost italské vlády podělit se o část ze 450 uprchlíků odpověděla, že si nevezme ani jednoho.

Podle premiéra Babiše jde totiž o „cestu do pekel“ a „motivaci pro pašeráky“. Pokud jde o cynické kšeftaře s migranty, má Babiš podle všeho pravdu. Ale nabídnout se, že bychom mohli dvě tři desítky žen a dětí aspoň na nějaký čas vstřebat, není nic, co by mohlo ohrožovat vnitřní bezpečnost.

Když předseda vlády a hnutí ANO tedy mluví o cestě do pekel, zní to daleko spíš jako výraz obav z postojů svých voličů. A nejen jich. Zřejmě si přitom nepřipadá přinejmenším divně, když si po jeho nenenene! (což volali i Maďaři), rozebraly pasažéry z lodě zakotvené v sicilském přístavu po padesáti Francie, Německo, Malta, Portugalsko a Španělsko. Co bude s dalšími, to se ještě uvidí.

Když ne nápady, aspoň solidaritu

Konec kvót čeští politici před pár týdny prakticky oslavovali a výraz dobrovolnost se jim ohromně líbil. Pořád také mluví o přednostní pomoci zemím, odkud migranti přicházejí. Jenže to nejde samosebou, těžko lze například na cizím území bez souhlasu tamních úřadů zřizovat jakákoli centra.

A zcela utopická jsou třeba na jihu Sýrie, odkud před vládními jednotkami nyní prchají obrovské zástupy. Že by zrovna česká strana přišla s nějakým obecně diskutovaným námětem k řešení uprchlické otázky, jistě nikdo v Evropě nečeká. A bohužel se už asi ani nečeká, že by u nás a z naší dobré vůle mohlo pár obětí absurdní a vleklé syrské války nalézt bezpečí a ochranu. Pořád je na to ale čas. Princip dobrovolnosti je zatím ještě čerstvý.