Nejsme už dost sytí? (2018)

Nebo naopak klidně pracovat, když jsme to tzv. nedodělali. Stejně jako se státem uznanými svátky to dopadlo i s nedělí.

Naše svobodné právo nakupovat i o svátcích se znovu po dvou letech přetřásá a přistane i v poslanecké sněmovně. Argumenty se znovu opakují.

Zastánci zavřených obchodů tvrdí, že jeden den nikoho nezabije, ti druzí, především velké obchodní řetězce naopak tvrdí, že jejich zaměstnanci – a jsou to především ženy – touží pracovat i o svátcích a přijdou o možnost si za příplatek přivydělat (což je v mnoha případech vize budoucnosti).

Že není fér zavřít jenom velké obchody nad 200 čtverečních metrů a nechat malé otevřené, a ti zase brblají, že se do těch velkých jezdili předzásobit a utrpí tím „čerstvost“ některých potravin. Čerstvost potravin v řetězcích je zvlášť ošemetný argument. Přelepované cedulky trvanlivosti například, už si to nepamatujeme?

Hlady nikdo nezemře

A objevil se nový argument. Narušen prý bude především komfort konzumního kolotoče! A pak se standardně omílá, že stát nemá zasahovat do tržních mechanismů, ať si každý obchodník dělá, co chce a tak dále a tak podobně.

Nepřetržitě tekoucí čas konzumu – prodávání a nakupování – se stal pro nás takovou nutkavou samozřejmostí, že zastavit ho připomíná sypání písku do dobře rozjeté mašiny.

Co se na to podívat jinak? Třeba z hlediska určitého rituálu svátečního a všedního dne. Mělo smysl, že si lidé dělili čas na dennodenní rutinu a čas, kdy odpočívají, zastaví se a věnují se sobě navzájem, rodině a dětem, a výjimečným činnostem, které je obohatí a dodají energii zase nezáživnou rutinu zvládat.

Žádné důvody, ať jsou jakkoli vyspekulované, nenahradí čas, který radostně (zdůrazňuji) strávíme třeba jenom lelkováním. Jeho „benefity“ se dají špatně spočítat, ale stoupající hladina stresu, chronických onemocnění, vyhořelosti, ztráty smyslu a nadužívání farmak (i u mladých lidí), která to nějak „vyladí“, už jsou fakta ve společnosti měřitelná.

Měřitelné také je, a jsou to zajímavá čísla, kolik pojme obchodní řetězec konzumentů a kolik těch řetězců máme na hlavu jednoho občana. Člověka napadá, nenakoupili jsme si už všichni téměř všechno? V reakcích normálních občanů začíná převládat názor, že ano, že když na sedm dní v roce řetězce utichnou (a mimochodem ušetří i za energii), nikdo hlady nezemře.

Snad tento hlas dolehne i do sněmovny a „zřetězení lobbisté“ ho neumlčí.