Nejasná tvář české pravice (2018)

Tlaky na vytvoření jakéhosi antibabišovského bloku jsou možná racionální z hlediska prosté volební matematiky, ale zcela mimo realitu politicky. Pojmenujme věci pravým jménem a řekněme, že to, co česká politika nutně potřebuje, je návrat autentické pravice.

Ve své novodobé historii totiž Česká republika vždy měla silnou levicovou stranu, proti které stála silná strana pravicová. Současný stav je jiný v tom, že tou silnou levicovou stranou již není ČSSD, nýbrž ANO, a druhým rozdílem je, že proti té silné levicové straně nestojí žádná silná alternativa napravo. Tím myslím stranu, která je skutečně pravicová a nikoli jen takovou, která se za ni vydává, protože jí to připadá víc sexy.

Pravice se vždy hlásila k takovým tématům, jako je malý stát, nízké daně a co nejmenší zásahy státu do soukromého podnikání.

Dále pak autentickou pravici jednoznačně definuje například euroskepticismus, či přinejmenším rezervovaný přístup k Evropské unii, protože praktická politika Evropské unie se v posledních letech pravicovým principům notně vzdaluje.

Zbožná přání a kočkopes

V neposlední řadě je doménou skutečné pravice také racionální přístup k migraci, protože je nad slunce jasné, že statisíce příchozích představují zátěž pro sociální systémy evropských zemí. A je tedy jasné, že výsledkem masové migrace do Evropy nemůže být nic jiného, než růst daňové zátěže i vyšší míra přerozdělování – což jsou pochopitelně věci, proti kterým má autentická pravice bojovat.

Ze stručného výčtu toho, co dělá pravici pravicí je jasné, že tady se symbiózy opozičních stran dočkáme jen těžko. Může se třeba taková ODS shodovat s lidovci, kteří ještě nedávno aktivně zvedali ruku pro zavádění EET či zákaz prodeje o svátcích. Může ODS najít shodu v postoji k EU třeba s TOP 09 nebo se Starosty? Odpověď na tyto otázky je velké a dvakrát úhledně podtržené NE.

Co z toho tedy vyplývá? Přestaňme strany středu, či dokonce levého středu lakovat na růžovo a servírovat je jako pravici.

Nesouhlas s politikou nejsilnější vládní strany je sice zcela namístě, ale v žádném případě to není politický program sám o sobě. A už vůbec to není program, který by byl schopný překonat propastné rozdíly, které jinak v postojích našich opozičních stran jednoznačně jsou.

Zbožná přání už se v minulosti dokázala stát otcem nejedné originální myšlenky, avšak málokdy ta myšlenka dokázala také v reálu přežít. V případě přání na hlubší spolupráci opozičních stran by se pak zrodilo jen jediné – kočkopes.

A řekněme si upřímně: Kočkopes rozhodně není to pravé zvíře, které by mohlo ohrozit lišku ve Strakovce a jezevce na Hradě.