Nízkopodnětový prezident (2018)

Cestou zpět jsem chytla o to maničtější náladu, kterou ještě umocnily místopisné názvy: Žabí kůň, Dlouhé mořské oko a Čubrina. Krásný výlet jsme pak ukončily koupí Terchavého kebabu.

V hlavě se mi vyčistilo a s chutí se začítám do zpráv z domova. Čtu si o tom, jak Michal Viewegh děkuje bohu, že se narodil v zemi, kde mohl osahávat svoje vrstevnice, aniž by to ohrozilo jeho kariéru, zejména díky tomu, že tu nežijí severoamerické kr**y, které ulítly na kampani metoo.

Narazím i na nejčerstvější novinku – lánský projev našeho prezidenta, ve kterém nešetří vulgarismy. Po dlouhé době se mi sevřel žaludek a myšlenky se zatáhly. V projevu se mluví o osobnostech z listopadové revoluce jako o bl**čcích a já vzpomínám, jak jsem díky těm bl**čkům mohla zažít prezidenta, který mi umožnil vyjádřit svoje názory, aniž bych se musela obávat nejen o svou kariéru, ale i o zdravý rozum.

Bez manželky

Zdá se mi, že jsme ve vztahu k naší hlavě státu v bodu, kdy se chováme jako žena týraná psychopatem – už víme, že je něco špatně, ale nemůžeme se z toho začarovaného kruhu vymanit, a tak se dál necháme fackovat a dál se vyčerpáváme reakcemi, přičemž dotyčný už si vlastně může dovolit udělat cokoli.

Přemýšlím za jakého prezidenta bych v současné době po vieweghovsku děkovala bohu. Asi klidně za nízkopodnětového, o kterém bych nemusela každý den slyšet, co vyvedl za trapný šprým, koho si oblíbil a koho nenávidí, takového, který naší zemi nepoužívá k pomstě za své minulé nezdary.

Samozřejmě že mi nevadí když někdo občas řekne slovo v*l, z**d. Ale kontext by neměl být nenávistný, protože myšlenka je hmotná a nakažlivá.

Jdu na sraz s kamarádem, který mě vítá slovy:

„Mně už je be z manželky…“

Okamžitě zareaguju:

„Tak s ní nebuď.“

„Já chtěl jen říct, že mi je bez z manželky smutno!“ brání se Toník.

Nejen severoamerickým ženám s dobrým záměrem to občas ulítne, me too.