Babiš má pravdu. Etický kodex je zbytečný (2018)

Kupříkladu: „Člen vlády odsouzený pravomocně za úmyslný trestný čin podá demisi, pokud se mu bude chtít a pokud bude své odsouzení považovat za spravedlivé.“

Takže je skutečně dost rozumné rozhodnutí ministrů neplýtvat časem na vytváření dokumentů, které mohou v případě kabinetu řízeného trestně stíhaným předsedou vyvolat jen všeobecné veselí.

Ostatně, svůj složitý souboj s formulacemi etického kodexu již svedlo hnutí ANO, které toužilo po vzoru všech kdysi nových, slušnějších formací dodržovat ty nejpřísnější dobrovolné závazky, až zjistilo, že by muselo vyloučit svého zakladatele a lídra – a tak se dobrovolně rozhodlo pro méně přísnou variantu. Ovšem ani ta ještě nemusí být konečná.

Nicméně, když chvilku vezmeme slova předsedy vlády vážně, zjistíme, že má pravdu. Etický kodex není potřeba. Stačí, když budou ministři dodržovat vcelku přísné zákony, například ten o střetu zájmů. A pokud by snad někdo jemné nuance politické kultury nechápal, ani sepsaná pravidla nejsou spolehlivou zárukou.

Bída, v níž se nacházíme

S etickými kodexy v politice je to obecně složité. Samozřejmě, že taková pravidla mají smysl v řadě oborů lidské činnosti, od medicíny po žurnalistiku. Politici jsou ovšem ti, kdo vytvářejí a rozhodují o pravidlech pro ostatní, a tak odvolávání se na etické kodexy je tu jaksi navíc – téměř veškerou svou činnost mohou dobrovolně upravit už v rámci zákonů.

Zkušenosti z minulosti nás navíc nabádají k ostražitosti: čím hlasitěji se přijímají sebregulující přísná pravidla, tím víc bychom se měli ptát, proč je vlastně takový humbuk nutný.

Kupříkladu Nečasova vláda přijala v roce 2012 skutečně velmi přísný etický kodex pro státní zaměstnance, kteří v něm byli dokonce instruováni, že mají slušně zdravit. A také jim bylo připomínáno, že nesmějí přijímat od nikoho dary, aby se nedostali do podezření z korupce nebo aspoň nepěkných protislužeb.

Vypadalo to na papíře opravdu dobře. Jen si ten papír bohužel nepřečetla jedna z vůbec nejvýše postavených státních úřednic, šéfka premiérovy kanceláře Jana Nagyová, dnes Nečasová.

Ano, všechny ty dary za mnoho milionů korun, pro něž se vžilo v jisté části politické scény bagatelizující označení „kabelky“, znamenaly samozřejmě skandál. Jen se bude vcelku těžko rozporovat fakt, že se od té doby pravidla spíše znovu rozvolnila, než aby všichni, jichž se to týká, pochopili, že se některé věci prostě nedělají. Třeba jen proto, že si tím v době pocitu zdánlivé beztrestnosti a moci zakládáte na velké problémy do budoucna.

V zemi, kde může už víc než pět let vykonávat funkci kancléře prezidenta člověk bez nejpřísnější bezpečnostní prověrky, ač to přísně vzato zákon nevyžaduje a kde prezidenta doprovází na vrcholná diplomatická jednání ve světě tajemný muž bez formální vazby na státní správu, jsou etické kodexy pro členy výkonné moci skutečně zbytečné.

Andrej Babiš a jeho ministři tentokrát rozhodli velmi moudře. Na bídě, v níž se momentálně nacházíme, to ovšem nemění vůbec nic.