Jak a proč si Babiš s Kunderou padli do oka (2018)

Nevím, jak se tomu říká na Slovensku, ale vím, jak u nás: Vlamování do otevřených dveří.

Taky vím, že můj švagr a syn mého tchána, jehož i s posádkou toho junkerse za pomoci nebožtíka Reicina nechala sovětská NKVD spadnout na původním ruzyňském letišti v letadle Československých aerolinií k zemi i s pasažéry na plochu letiště, už je skoro 50 let Kanaďanem.

A když se na Praze 6 (odkud se svou ženou utekl na Západ) zeptal, jestli mu vrátí občanství, dostal papír na žádost o občanku a pak i občanství. Adresu trvalého bydliště prý nechtěli s tím, že ti, co se o občanství hlásí, bydlí u příbuzných.

To, že a jak udal Miroslava Dvořáčka, aby se po svých malérech mohl vrátit do lůna strany, je už obecně známo. Spisovatelský PEN klub ho několikrát navrhl na Nobelovku za literaturu, a když se dozvěděl o udání, radši nominoval Josefa Škvoreckého.

Francouzské občanství

Měl jsem možnost si Dvořáčkovy papíry prohlédnout. I proto velmi chápu, proč si Andrej Babiš a Milan Kundera okamžitě padli do oka, ne-li přímo souzněli. Za asistence choti pana Kundery. Ani se mi nechce spekulovat (i proto, že spekulace je cosi jako volný překlad českých kondicionálů, co způsobily už tolik všech možností i z úst politiků), že to bylo napřed vymyšlené, ne-li doporučené.

V roce 1992 jsem byl jmenován prezidentem Českého centra Mezinárodního PEN klubu spíš za svou minulost než tvorbu, ať tak či tak, výbor českého PEN klubu mě vyzval, abych Milanu Kunderovi nabídl členství v naší organizaci i proto, že náš PEN byl už vybraným pořadatelem 61. Světového kongresu a Kunderovo jméno by bývalo bylo úžasnou vizitkou.

On mi však odpověděl, že děkuje, ale nechce, jelikož má s organizacemi špatné zkušenosti. Neudržel jsem se a jen za sebe jsem mu napsal, že to chápu, že obzvlášť s jednou má zkušenosti velmi špatné. Měl jsem na mysli jeho vyloučení z partaje za Žert a snahu vrátit se do lůna strany – udání Dvořáčka bylo pro něj důležitým důkazem.

Když se Hynek Bočan díky skvělému scénáři Pavla Juráčka (jménem své ženy) chystal natočit slavný Nikdo se nebude smát podle jedné povídky z Kunderových Směšných lásek, pozval mě, abych mu dělal pomocného režiséra.

Měl jsem radost i proto, že se mi Směšné lásky moc líbily. Pak jsem ovšem dostal podezření, že nám nevzdělaným plebejcům s pohrdáním hází perly.

Myslím si, že (i na radu své ženy) si Milan Kundera své francouzské občanství ponechá.