Konečně jsou tu zase staří komunisté (2019)

A dále také o nespokojenosti ústředního výboru s působením ministra zahraničí, který neprojevil dostatečné pochopení pro ruskou okupaci cizího území, kterou předchůdci předsedy KSČM aktivně podporovali i v případě vlastní země.

Pokud by ministr zahraničí pokračoval v nezodpovědné politice dodržování spojeneckých závazků, proti nimž čeští komunisté vždy vystupovali, zváží KSČM další podporu vlády, jejíž existence na nich závisí. Prezident republiky, který má na vstupu do EU i NATO zásadní podíl, se s předsedou KSČM v kritice ministra zahraničí plně shodnul.

Pozice, do níž se 30 let po svém potupném útěku od moci dostali čeští komunisté, je unikátní. Způsob předání moci v roce 1989 zaručil komunistům účast v politické soutěži demokratické země a nikdo s tím už nic neudělá. Komunisté jsou legitimní politická síla, které sice ubývají voliči, ale paradoxně spolu s tím stoupá jejich moc.

Léta, která strávili v úplné či aspoň částečné izolaci, nás naučila hledět na komunisty jako na vcelku schopné obchodníky, kteří nejdřív prodají svým voličům nostalgii a ozkoušená revoluční hesla, aby pak získané hlasy vyměnili ve sněmovně v podstatě s kýmkoliv za cokoliv.

Atak na základní polistopadové hodnoty

Z komunistů se stali cyničtí tlustí kocouři skvěle ovládající parlamentní procedury. Jádro jejich poslaneckého klubu kolem Vojtěcha Filipa a Pavla Kováčika sedí ve sněmovně víc než 20 let, takže se už stali celkem přirozenou součástí onoho mikrosvěta Malé Strany.

Antikomunismus, celkem pochopitelná sebeobranná pozice, už se v některých kruzích označovala za „primitivní“, relativizace období před rokem 1989 byla úspěšně završena nástupem normalizačního komunisty a spolupracovníka Stání bezpečnosti Andreje Babiše do čela české politiky.

Takže se už skoro zapomnělo, co skutečně reprezentují dnešní komunisté. Schopnými obchodníky pochopitelně zůstali, ale navíc se v jejich nové, obrozené roli naplno projevila jejich další vlastnost, tedy aktivní práce ve prospěch zemí, které Česko a mezinárodní organizace, jejichž jsme dobrovolnými členy, považují v lepším případě za „protivníky“, ale mnohem spíše za nepřátele.

V tom jistě nejsou v české politice úplně osamoceni, ale prezident Zeman alespoň verbálně nezpochybňuje českou příslušnost k NATO a EU.

Komunisté si nedělají vůbec žádné násilí. Každý jejich vstup do veřejné debaty, na nějž tedy mají samozřejmě plné právo, je potřeba číst jako vzkazy z Moskvy a Pekingu, byť v obou zemích vládne systém, který by svým voličům jistě nepřáli nebo si jej aspoň nedovolili upřímně popsat.

A na těchto hlasech dnes stojí Babišova vláda. Není to pochopitelně ideání situace a je zřejmé, že s postupem času budou komunisté žádat za svou podporu vlády víc a víc. Andrej Babiš si s nimi užije svoje, není taky třeba ho litovat, ale tady jde o víc. O zájmy a směřování země.

Demokratická opozice se vůči vládě pochopitelně vymezuje dost nesmiřitelně, protože tím hájí zájmy svých voličů. Ty jsou ale v případě zahraničně politické orientace země dost podobné jako u alespoň části voličů ČSSD i ANO. Opozice tohle zatím zdá se chápe a chová se vcelku zodpovědně.

A každá další návštěva Vojtěcha Filipa u Miloše Zemana a atak na základní polistopadové hodnoty této země budou užitečnou připomínkou, že základní linie střetu stále ještě vede mezi demokraty na straně jedné a komunisty a SPD na straně druhé. Je na Babišovi, kam se přidá. Zatím se přece jen tváří, že se mu do druhé skupiny nechce.