Haló do vesmíru pro Václava Havla (2018)

Po projevu prezident seběhl dolů, u každého stolu zaráčkoval své „dobchý večech“ a pokorně se posadil mezi kumpány.

Většinu života jsem spíše než s ním byla v kontaktu s jeho knihami, po kterých jsem sahala jako po první pomocí, když už jsem si myslela, že svět se změnil tak, že v něm pro mě není místo. Spousta jiných textů ukradla slovům jejich smysl, kdežto on z nich vždycky pro mě vybudoval celý vesmír.

Když jsme s Plastikama hráli k jeho osmdesátinám, vzpomněla jsem si na roztomilou historku.

„Já myslím, že dnes je dobchý čas na to, abyste mě pchedstavili jako dlouholetého člena kapely,“ řekl jednou před koncertem v Meetfactory.

Nehrající člen

Byla jsem překvapená, že jindy plachý Václav se rozhodl prosadit. „A máš to nějak vymyšlený?“

„Mám.Ty oznámíš poslední písničku, já vylezu na pódium se židlí a písničku tam odsedím. A až budeš pchedstavovat jednotlivé členy, řekneš: Václav Havel – nehchající člen Plastiků.“

Jenže roztržitý Havel nastoupil se židlí už na poslední písničku před přestávkou. Vylezl na pódium, odseděl píseň a když ho nikdo nepředstavil, zase slezl a dál srkal víno jako by nic.

„Václave, promiň, tohle byla sice poslední skladba, ale první půlky.“

„To nevadí, aspoň kolem toho nebylo takové haló, že?“

A tak posílám nehrajícímu členovi Plastiků a nesmrtelnému prezidentovi za všechny people jedno velké haló do vesmíru.