Neviditelné volby uprostřed Evropy (2019)

Možná se politici rozhodli, že nás nebudou evropskými volbami obtěžovat, to ale nejde dohromady s jejich dřívějšími vyjádřeními, podle kterých jsou tyto volby přelomové a hraje se v nich o budoucnost EU, která – aspoň podle některých – prodělá radikální změnu.

V současné době to vypadá tak, že nejenom nevíme, jak se politici hodlají k navrhovaným změnám stavět, ale nevíme ani, že nějaké volby do Evropského parlamentu vůbec budou.

Zarputilé mlčení našich politiků potvrzuje to, o čem se již dlouho mluví. Žádná politická strana nemá formulovaný ani náznak něčeho, co by se dalo nazvat strategií pro Evropu. Na našem přístupu k EU se tedy vůbec nic nezměnilo.

Evropské volby se skutečně netěší velké přízni voličů. Ve veřejnosti převládá mínění, že Brusel je daleko a my jsme příliš malí, abychom mohli něco změnit. Podívejme se ale třeba na Maďarsko – zemi srovnatelné velikosti. Její vůdce Viktor Orbán hraje dnes v Evropě mnohem větší roli – aniž teď budeme hodnotit jeho cíle – než by odpovídalo velikosti a síle Maďarska.

Nejsme schopni říct, co chceme

S trochou nadsázky se dá použít srovnání s postupem obou národů v 19. století, kdy aktivní Maďaři dosáhli v rámci mnohonárodnostní Habsburské říše vyrovnání s Rakouskem, kdežto Češi ostrouhali.

Chování našich politiků – zejména těch, kteří se pokládají za proevropské – jen podporuje oblíbené stereotypy, že se všechno rozhoduje o nás bez nás a že my stejně nic nezměníme. To je ale živá voda pro politiky typu Václava Klause mladšího a Tomia Okamury.

Přitom situace se změnila spíše ve prospěch proevropských stran. Neskutečně chaotický brexit znemožnil nacionalistům prosazovat vystoupení z EU. Evropa navíc víceméně zvládá migraci, takže xenofobové nemají čím strašit. Žádná slibovaná krize eura také nenastala.

Témat, na kterých by se politici kandidující do Evropského parlamentu mohli profilovat, je navíc víc než dost. Základní otázkou je samozřejmě podoba evropské spolupráce, tedy míra integrace a vymezení oblastí, kterých by se měla týkat. Chceme vícerychlostní Evropu nebo ne? V které části chceme být?

Pak jsou tu naše vlastní problémy, jako je náš postoj k poněkud toxické skupině Visegrádu, až po otázku přijetí eura. Pokud tyto otázky nebudou veřejně diskutovány a veřejnost nebude otevřeně informována o výhodách a rizicích plynoucích z možných postupů, otevře se prostor pro demagogy a nacionalisty, kteří se strachu z údajné moci a svévolného rozhodování bruselských byrokratů pokusí využít k vlastnímu mocenskému vzestupu.

Naše vnitropolitická debata zatím spíše připomíná britský brexitový parlament. Umíme nanejvýš formulovat to, co nechceme, ale vůbec nejsme schopni říct, co vlastně chceme.

Tento přístup k naší budoucnosti uprostřed Evropy se nám ale krutě vymstí, jako se vymstila politika, kterou naší političtí vůdci v 19. století uplatňovali vůči Vídni. Bylo by to o to smutnější, že historicky  máme – díky ekonomické návaznosti na tahouna evropské ekonomiky – velmi dobré předpoklady dopracovat se mezi vyspělé země. Pokud se dostaneme na vedlejší kolej, bude to jen naše chyba.