Turci, Arméni a francouzská spojka (2011)

Podle demonstrantů, kteří byli zřejmě částečně zorganizováni za pomoci tureckého velvyslanectví, se tím výklad historie stává otrokem politických zájmů, protože Francie, nebo určité politické proudy ve Francii, se tím přidaly na stranu arménského výkladu dějin. A jak se ostatně vyjádřili i ti nejvyšší turečtí představitelé, ve Francii tím byla přinejmenším ohledně této konkrétní kauzy zrušena svoboda projevu, protože nyní za popírání genocidy Arménů hrozí až rok vězení a nebo až 45 tisíc eur pokuty. Míní se tím samozřejmě jen určitý druh projevů, ale turečtí představitelé mluví o tom, že je nyní zablokováno vědecké zkoumání dějin. Pokud ovšem turečtí demonstranti varovali před politizací minulosti, ilustrovali toto nebezpečí celkem výstižně na svém vlastním příkladu.

Podle nejčastějšího mínění se v letech 1915–17 v souvislosti s boji první světové války a také závěrečným dějstvím zhroucení Osmanské říše odehrály vědomé a rozsáhlé masakry tamních Arménů ze strany tureckých jednotek – jak to ostatně už na přelomu dvacátých a třicátých let popsal pražský spisovatel Franz Werfel v románu Čtyřicet dnů v jakési předtuše jiné genocidy. Nejobvyklejší odhady stanoví počet obětí až na jeden a půl milionu lidí, přičemž stále aktuální politickou výbušnost celé věci samozřejmě věci dává i skutečnost, že pachateli byli muslimové a obětí křesťané. Turečtí historici obvykle namítají, že nešlo o plánované vyhlazování, a také že se vše odehrálo v chaosu války a také v souvislosti s arménským povstáním proti turecké nadvládě a spolupráci, nebo chcete-li kolaboraci některých osmanských Arménů s ruskými vojsky, která tehdy Osmanskou říši ohrožovala. Počet arménských obětí stanoví na půl milionu a zdůrazňuje, že zabíjeni byli i Turci a Kurdové ze strany arménských a ruských jednotek.

Dnešní Turecko, nástupnický ale podstatně zmenšený stát po Osmanské říši, se ostatně dosud vidí jako oběť úkladů a zrady mnoha nepřátel a i bývalých spojenců, a do jeho historického sebenahlížení se přemítání o vlastních vinách nevejde. Tureckou verzi, podle které nešlo o promyšlenou genocidu však příležitostně podporují i někteří nijak nevýznamní historici, jako je britský expert na Blízký východ Bernard Lewis, který dokonce čelil obžalobě z popírání genocidy už v minulých letech, protože ve Francii je popírání genocidy Arménů zakázáno už deset let – ovšem bez stanovení trestu.

Francie se svou nynější i minulou angažovaností více než kterýkoli jiný národ vkládá do velmi emotivního sporu jiných dvou národů, tedy Turků a Arménů. Pro Armény, a to i ty, jejichž předci na území Osmanské říše nikdy nežili, jsou zmíněné masakry klíčovou událostí jejich novodobých dějin, podobně jako pro Židy holokaust. S jistou žárlivostí Arméni vždy pozorovali „společenský status“, který byl v západní kultuře přisouzen vyvražďování Židů za druhé světové války. Turci – a to se týká i obyčejných lidí a profesionálních politiků – v naprosté většině a shodě jakékoli spekulace o genocidě spáchané Turky na Arménech vždy odmítali. Pro Turky jsou spekulace o „turecké vině“ něčím, co se týká ohrožení jejich nejniternější identity, a s velkou vervou vždy protestují proti jakémukoli pokusu o označení masakrů Arménů za genocidu.

Tak tomu je i tentokrát, kdy Národní shromáždění schválilo zákon, který přinejmenším na francouzském území takovýto výklad dějin uzákoňuje. Je třeba se zmínit, že ve Francii, a to ani tamní vládě, není v žádném případě jednoznačná shoda na tom, jak se Paříž má k těmto otázkám stavět, a dokonce i Sarkozyho ministr zahraničí Alain Juppé se zcela otevřeně postavil proti tomuto zákonu. A to nikoli nutně kvůli odlišnému pohledu na osmansko-arménské dějiny, ale kvůli francouzským zájmům tváří v tvář tureckému odhodlání tvrdě hájit státní zájem – a ten se v tureckém vidění věci vztahuje i na výklad minulosti. Že turecká zahraniční politika je velmi energická a zároveň dosti populistická a emotivní, to v posledních letech zažil třeba Izrael, ale částečně i Řecko nebo Spojené státy.

Turecko na schválení nového francouzského zákona odpovědělo těžkým kalibrem. Odvolalo svého velvyslance z Paříže, a mluvilo se dokonce i o vypovězení francouzského ambasadora z Ankary. Omezilo i další oficiální kontakty, včetně vojenských, což je nyní zvláště důležité, protože Francie je angažována v řadě záležitostí v Asii. Roztržka ohledně téměř sto let starých událostí se tedy mimo jiné dotkne pokusů Západu dohodnout se s Tureckem na společném postupu vůči Sýrii. Do nějaké míry mohou být narušeny i obchodní vztahy, které nyní obnášejí obrat kolem 10 miliard euro, a jen v samotném Turecku francouzské firmy poskytují práci asi 80 tisícům lidí. Turecko je však členem Světové obchodní organizace, a to by mu mělo podle francouzských odhadů svázat ruce alespoň ohledně případné obchodní války.

K podobné kolizi došlo už v roce 2001, kdy byl schválen zákon, který zakazoval popírání genocidy Arménů. V té době žilo Turecko stále ještě v naději, že se stane členem Evropské unie, a to podvazovalo i jeho diplomatické kroky. Nyní už jsou Turci ohledně svých evropských cílů mnohem skeptičtější. Naopak jsou mnohem optimističtěji naladěni jako ambiciózní stát s vlastní a velmi samostatnou zahraniční politikou. Turecko za deset let více než zdvojnásobilo svou ekonomiku, získalo obrovské sebevědomí a svůj pohled spíše než na Evropu zamířilo na své okolí a vůbec širší Blízký východ. Turecká republika vedená už deset let velmi úspěšnými islamisty ze strany AKP je nyní považována za vzor ze strany revolučních arabských zemí, a Turecko má velkou chuť všechny tyto země, které ostatně patřily k Osmanské říši, znovu nějak ovlivňovat, byť i nepřímo.

Turecko odpovědělo na francouzský krok jen diplomaticky, ale také, řekněme, velmi „nediplomaticky“. Premiér Erdogan obvinil Sarkozyho, že mu jde ve skutečnosti o volební hlasy několika set tisíc Francouzů arménského původu, kteří pro něj nyní budou hlasovat v dubnových prezidentských volbách. A nejen to. Sarkozyho, který letos na podzim navštívil Arménii a vyzval odtud Turecko, aby kriticky přezkoumalo své dějiny, turecký premiér vyzval, ať si zamete před vlastním prahem.

Podle Ankary se i sama Francie po druhé světové válce v Alžírsku dopustila genocidy na obyvatelích této své bývalé kolonie. Turecký premiér Recep Tayyip Erdogan v narážce na francouzské násilné potlačování přívrženců alžírské nezávislosti v letech 1945 až 1962 dokonce prohlásil, že Francouzi od roku 1945 zmasakrovali 15 procent alžírské populace, a jedná se tedy o – genocidu. Erdogan dokonce zmínil otce francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho, který prý ve 40. letech sloužil ve francouzské Cizinecké legii v Alžírsku a svému synovi prý toho může hodně říci o francouzských masakrech v Alžírsku. Tím se však už dostal přesně tam, kam Turecko nechtělo být zavlečeno, totiž do politizovaných debat o hodnocení minulosti, zvláště minulosti jiných států a národů.

Citlivá hranice mezi ochranou památky obětí hrozných masakrů, k nimž v závěru existence Osmanské říše nepochybně došlo, a uzavřením opravdu seriózní debaty politicky motivovanými zákazy, zůstala i novým francouzským zákonem dodržena. Málo kdo očekává, že nový zákon by opravdu trestal vědce, který by seriózně zkoumal události 1. světové války.

Není pochyb o tom, že Francie se vypravila nešťastným směrem, když zpolitizovala velmi citlivou historickou otázku, a to dosti frivolním způsobem. Turecko však nepochybně svou příležitost otevřít jeden svůj bolák nevyužilo, a to v době, kdy sice žádné Armény nemasakruje, ale stále ještě řeší další problémy podobného druhu, jako je povstání Kurdské strany pracujících na východě země. Akce turecké armády proti této teroristické organizaci si vyžádaly od 80. let na čtyřicet tisíc obětí – a to zdaleka nejen z řad ozbrojených bojovníků.