Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Cyrano po chaplinovsku?

Přemysl Hnilička

(in Týdeník Rozhlas 4/2016)

Rozhlasové záznamy divadelních inscenací nebývají rozhlasovými historiky dobře hodnoceny – není divu, většinou jsou spojovány s padesátými lety, v nichž rigidní postoj komunistických kulturních činitelů na dekádu zcela zbrzdil vývoj rozhlasové hry. Přesto zde můžeme najít několik skutečných skvostů, které nám zachovaly herecké umění několika generací.

K nejcennějším patří asi Pražského realizace divadelní inscenace Rostandova Cyrana z Bergeracu. V titulní roli gaskoňského mušketýra se v rozhlasové nahrávce z roku 1955 zaskvěl Karel Höger.

Ten v době divadelní premiéry rozhodně neměl lehkou pozici: jeho prodemokratické postoje silně ohrozily jeho setrvání v Národním divadle po Únoru 1948, premiéra se navíc odehrála v neuvěřitelně hektickém tempu – text obdržel začátkem listopadu 1948, premiéra se měla konat v závěru prosince. Zkoušení probíhalo v napjaté atmosféře, někteří herečtí kolegové se jeho pojetí Cyrana pošklebovali; v paměti ještě zůstával Cyrano jednoho z nejslavnějších českých herců Eduarda Vojana (hrál jej v premiéře roku 1904), na přelomu čtyřicátých a padesátých let tuto roli vedle Högera představovali ještě Eduard Kohout a Zdeněk Štěpánek. Premiéra v lednu 1949 tak proběhla velmi těžce, Högera dovedl stres a náročné zkoušení na pokraj zhroucení – přesto se dočkal velmi kladného diváckého přijetí, ba na některých reprízách i mnohaminutových ovací.

Recenze významného kritika Josefa Trägera na divadelní premiéru v roce 1949 však rozhodně nebyla nadšená: „Nekřivdíme Karlu Högerovi, zjišťujeme-li, že jeho Cyrano není překonáním vojanovské tradice. Z širokého rejstříku Cyranovy postavy vybral si jen dva znaky: jeho gaskoňské provokatérství a jeho citovou lyričnost (…). Horší je však, když se pokouší Cyrana vyjadřovat v jeho gaskoňském pozérství, nějak po chaplinovsku či po villonovsku, přičemž mu vychází spíš obdoba „krále tuláků“ ve Frimlově operetním přepise: šklebí tvář, cení zuby, křečovitě posuňkuje, nezvládá tělo ani hlas, takže na předpremiéře musel závěr bitvy u Arrasu vysípat a vyšeptat. (…) I Högerův Cyrano zůstane v nejtmavšm stínu Vojanovy velikosti jak umělecké, tak lidské.“

V roce 1955 divadelní inscenaci režiséra Františka Salzera přejímá rozhlas v úpravě Věry Bernáškové a režiséra Přemysla Pražského. Díky tomu, že herec měl za sebou mnoho repríz, s postavou byl sžitý a mohl se soustředit pouze na hlasový projev, odpadlo pravděpodobně mnohé z toho, co mu Träger vyčítal. Nemluvě o tom, že rozsáhlá rozhlasová nahrávka vznikala ve velmi pečlivém nastudování, o čemž svědčí recenze vyšlá v Lidové demokracii v březnu 1955: „… Podařilo se totiž najít živý rozhlasový útvar pro drama tak vysloveně jevištní, jako je Cyrano. Zmizel všechen efektní heroismus a místo něho se ozval živý mladý člověk, hrdina, jehož bolestí není velký nos, ale trvalý, zoufalý nedostatek lásky a pochopení. Znamenalo to ovšem pro režiséra i hlavní představitele jedno: odstranit dosavadní dělení na „velká sóla“, nesoustředit se jen na povrch veršů – a znovu pracně nacházet nový výraz. Rozhlas to svou technikou umožnil: natáčení trvalo šest neděl, třeba jen dvouminutový úsek hry se nahrával desetkrát, čtrnáctkrát. I jednotlivé věty, s jejichž intonací nebyl režisér spokojen, se z pásků vymazávaly a natáčely znovu! Tvrdá, neúnavná práce, která přinesla dobré výsledky.“

Samotný Höger podle kritika skrytého pod značkou Bh „… ovládal všechny rejstříky svého velmi složitého hrdiny jako pohádkový kouzelník a salónní eskamotér zároveň.“ Jeho Cyrano je nejen emfatický a ztřeštěný, je také hluboce lidský a dojemný, někdy až exaltovaně, ale přitom uvěřitelně citový. Nestaví svůj výkon v činoherních „áriích na aplaus“, k čemuž Rostandovo romantické drama bezpochyby svádí: zpočátku znuděně, pak komediantsky rozjíveně střídá groteskní polohy v Baladě o nosu, známý soubojový part „Svůj širák odhazuji v dál“ přednáší s rošťáckým smíchem. Při urážce se však zajíkne vzrušením a vztekem, aby jej pak přetavil do tiššího, však velmi napjatého tónu. Högerův Cyrano je hrdina, který v žertech přesmává svou bolest.

Není to však jenom Höger, který z této historické nahrávky dělá zážitek: je tu Vlasta Fabianová, jejíž lehkomyslná a rozverná, prázdná Roxana se v závěru hry mění v tragicky se probudivší citovou ženu. Herecky je dobře doplňují de Guiche Václava Vosky, Kristián Miroslava Doležala, Le Bret Františka Hanuse a ostatních – „ti všichni vytvořili postavy tak živé a plastické, že jejich slovo plně nahrazovalo zrakový vjem“, jak pravil v závěru své recenze kritik Lidové demokracie.

 

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)