Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Láska, hudba a sezóna v kolonce

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 5/2020)

Výskot, křik a hlasy nadšených návštěvníků, vlezlá hudba a všudypřítomní vyvolavači – to je zvuková kulisa, kterou vyluzuje příměstský lunapark, stojící hned vedle chudinské kolonky v Itálii. Lunapark i kolonka skrývají pěknou řádku zajímavých charakterů, které ve své rozhlasové hře Sezóna v kolonce (1958) představuje italský autor Luigi Silori. 

Lidské hemžení uprostřed prchavé letní sezóny představuje devatenáctiletý chlapec Paolo zvaný Hvízdálek (Luděk Munzar), který se nachází právě v mezidobí mezi zvídavým dítětem a dospělým a kterého lákají neznámé dálky; Lalage (Jaroslava Adamová), dvaatřicetiletá žena od střelnice, jejíž přezíravost jen skrývá touhu po něžném a láskyplném vztahu; starý Scampizzo (Vladimír Hlavatý), stále otrávený morous, spílající světu a nosící v sobě dávný svět vzdělance, kterým kdysi byl; Lišák (Albert Mareček), povrchní švihák, který není zvyklý nedostat vše, co chce; Melina (Jindra Hollmanová), žebračka zpívající za pár lir, pyšná na svůj falešný hlas; slepý kytarista Flaštička, který ji doprovází.   Ti všichni spolu hovoří, rozumují, jedí i spí, ti všichni hledají svůj drobný splněný sen; třeba když Hvízdálek dostane od zloděje Lišáka tisícovku, kterou hned podaruje všechny ve svém okolí nebo když se Scampizzo po smrti nejstaršího člena kolonky samolibě usměje – teď je nejstarším obyvatelem on… 

Rozpustilá Lalage pozná teprve po Hvízdálkově odchodu, že je jí milý. Stýská se jí po jeho bezprostřednosti a laskavosti, a tak se často zastavuje alespoň za starým Scampizzem. Ten se pod jejím vlivem stává vlídnějším a skromně hostí své sousedy spaghettami. Když se po několika měsících Hvízdálek vrátí z dobrodružných cest, přivítá ho Lalage s nefalšovanou radostí a láskou; on si na ni však ani nevzpomene – a zlomí jí srdce. 

Herecky je inscenace dodnes silná a působivá: Luděk Munzar, tehdy šestadvacetiletý, s chutí představuje bezstarostného kluka, Jaroslava Adamová zase femme fatale od kolotočů, jejíž horký hlas okouzluje i povrchního zlodějíčka Lišáka, který se v Marečkově podání jen těžko vzdává svrchní stránky ledabylého i vzteklého bonvivána chudinské čtvrti a s nefalšovaným zděšením pozoruje, že jeho srdce dokáže bezmezně (a beznadějně) milovat. Mrzoutský i laskavý Scampizzo Vladimíra Hlavatého je stále pozoruhodná a inspirující herecká studie. Na atrakce zve barnumsky hrdelním hlasem Jaroslav Kepka, kterému bylo v době natáčení třiadvacet let. 

Siloriho příběh ne náhodou připomíná filmy italského neorealismu. Obrázky ze života malých lidí, skládačky drobných osudů, které sestavovali režiséři jako Luchino Visconti, jej inspirovali k této rozhlasové hře, která měla v Itálii premiéru v roce 1954. Československý rozhlas ji převzal o čtyři roky později v překladu Heleny Trompešové a s hudebním doprovodem Vadima Petrova. Ten za svou opojnou ambaláž hudby a zvuků lunaparku získal téhož roku cenu Rozhlasové žatvy. Režijně tuto nejednoduchou mozaiku osudů a syrové poezie vedl s neobyčejným pochopením starý rutinér Josef Bezdíček. Premiéru měla 30. června 1958 a od té doby byla šestkrát reprízována. Výsledná inscenace je dodnes působivá a zasloužila by si obnovenou premiéru na některé z rozhlasových stanic.

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)