Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Hry o světě, který nebyl v pořádku

Přidal: Premek |

Únor 18, 2020

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas, březen 2017)

Po letech tvrdé normalizace let sedmdesátých se v následné dekádě začaly objevovat v rozhlasovém vysílání hry s různou mírou kritičnosti k soudobé společnosti. Sem patří příběh Jiřího F. Hájka Cesta do pekel (1979), v němž „v průběhu stavby přehrady ve složitých geologických podmínkách autor přivádí hrdiny svého příběhu do spletitých situací, v jejichž pozadí může, ale také nemusí stát pokus zahraniční firmy o zkorumpování několika našich předních odborníků“, konformní „moralita z vědeckého prostředí“ Stanislava Komendy Druhá zkouška (1988) či ostřejší a ironičtější hra Jiřího Justa Případ Avogadro (1981), v níž skupina zaměstnanců řeší vážný problém: že velkou finanční odměnu za úspěšný zlepšovací návrh má získat mladík, který „se neangažuje“ a tolik peněž by mu mohlo „zamotat hlavu“. Drogové problematice se věnovala hra Anny Smetanové Prozatímní čekárna (1985).

Společenské jevy současnosti řešila i hra Jindřicha Fairaizla Slavný den konání dobrých skutků (1987), která více než textem samotným zaujala hereckými výkony ženských typových antipodů – Jaroslavy Adamové coby „dámy s mimikrami“ a „dělné, přímé ženy“ Jiřiny Švorcové. Rozhlasová historička Alena Štěrbová ji charakterizovala jako ideově a tematicky ne jednoznačně vyložitelnou hru.

Rozhlasová dramaturgie si v rámci požadavků na aktuální satirické a společenské hry vypomáhala přebíráním sovětských textů – například hrou Vladlena Dozorceva Poslední návštěvník (1986), v níž „do pracovny náměstka ministra zdravotnictví Kazmina přijde v doprovodu mladé ženy muž středních let a požádá ho, aby se vzdal své funkce. Návštěvník (…) přesvědčivě dokazuje, že tím Kazmin ztratil právo zastávat významnou společenskou funkci“.

Z jiného úhlu se na soudobé problémy podívala Helena Benešová, původní profesí lékařka a psycholožka. Závažnou tématiku kriminality mládeže a především odcizení rodiče a dítěte ve velkoměstě řešila ve hře Někdy člověk nevypadá (1986) nenápadně, formou ženského monologu. Jeho aktérka Květa v podání Jany Štěpánkové žije zdánlivě bezproblémový život: s manželem se po sérii pracovních úspěchů přestěhovali z malého města do Prahy a zdá se, že nic nemůže narušit jejich klid. V monologickém rozhovoru s matkou však vyvstávají skryté problémy. Její manžel je však nepostradatelný pracovník, a tak je většinu času mimo domácnost. Svému muži je oddaná, uvědomuje si ale nevýhodu svého postavení v rodině – tatínek je přece jen vzácnější. A jejich syn se nedokázal smířit s vytržením z přirozeného prostředí a pokouší se najít přátele a adrenalinovou zábavu: krádeže v samoobsluze.

Jana Štěpánková je ideální představitelkou té inteligentní, přemýšlivé Květy. Nemluví nahodile, to, co své matce vypráví, již promyslela dopředu. Nad svými soukromými rodinnými neúspěchy nepláče, ale plně si je uvědomuje. Až v závěru textu, kdy musí přiznat výsledky svého soukromého pátrání, tj. že chytila vlastní syna při krádeži lahve alkoholu, ztrácí sebevědomí, její hlas tichne a zajíkává se. To všem pod režijním vedením Hany Kofránkové.

Hra Heleny Benešové získala v roce 1987 Prix Bohemia a v roce 1989 ji nastudovala rakouská stanice ORF pod názvem Manchmal sieht man nichts gleich v režii Johannese Twarocha. Květu hrála Elisabeth Rathová.

Historie rozhlasových her