Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Kdo je blbec? Pán je blbec!

Přidal: Premek |

Březen 20, 2020

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas, květen 2012 – pod názvem Obchod, co nedělá žádnou radost)

„Když začínám dělat nějakou hru, mám pocit, že ji mám již hotovou ve vnitřním uchu. A vlastně ji slyším, slyším ji ve spojích, švech – to je zvukový plán. Zvukový plán není něco, co bych měl vyspekulované, je to způsob, jak hra zní v člověku, vevnitř, jako celek. A to je právě ten šťastný moment, kdy člověk může jít do studia a může uskutečňovat svůj plán, který se sice v detailech ve studiu při konkrétní práci mění, ale nikoliv již ve své podstatě.“

To, že tuto část svého rozhovoru s Jiřím Horčičkou citoval rozhlasový dramatik, dramatizátor a teoretik Jan Czech ve své knize O rozhlasové hře právě v kapitole o hře Karla Copa Hodiny, není náhodou. Při jejím poslechu má totiž posluchač právě tento pocit – že přesně takto ji slyšel Jiří Horčička už při čtení scénáře.

Malá rozhlasová groteska Hodiny /1963, premiéra 15. 12. 1964/ bývá ve většině rozhlasové literatury uváděna jako kabinentní ukázka rozhlasově vystavěného humoru. Rozhodně to můžeme podepsat – většina gagů, které v této inscenaci Jiřího Horčičky uslyšíte, jsou do jiných médií /divadlo, film, televize/ nepřenosné. Pracuje se tu s temporytmem, rozhlasovým střihem, hereckým hlasem, střídáním žánrô i s přenosem významů u jednoho uměleckého artefaktu /v tomto případě skladba Jaromíra Vejvody Škoda lásky/. Cop i Horčička tu také parodicky využívají rozhlasové žánry – na přihlouple optimistické a nedovzdělané fejetony redaktorky Milči Pospíšilové /které navíc nápaditým zpôsobem posunují děj/ lze těžko zapomenout… Celou hrou pak procházejí různě využité zvuky hodin, hodinek, kukaček, které fungují jako zvuková kulisa, groteskní zvuk i předěl mezi scénami či prostředími.

Děj rozhlasové grotesky je v podstatě jednoduchý: typický malý český člověk, který „když může, tak si ďobne“, vrátný Mrázek, se /asi omylem/ přichomýtne k „mezinárodnímu obchodu“ – má přes polské hranice v rámci podnikového zájezdu propašovat zboží. Jeho naprostá neschopnost k takovému úkolu se vyjevuje už v úvodní scéně, v níž se ho organizátor akce snaží pomocí jednoduché mnemotechnické pomůcky naučit instrukce, zrýmované na slova Vejvodovy polky. Herci Josef Kemr /Mrázek/ a Oldřich Musil /doktor/ pracují herecky vysoce stylizovaně, tempo jejich dialogů se zcela přizpůsobuje potřebám režiséra, a tak vzniká dokonalá rytmická, gagová a herecká miniatura. Totéž lze konstatovat i o nezapomenutelném dialogu Mrázka s polským překupníkem, panem Tadeuszem /Jaroslav Marvan/. Herec nerudného překupníka charakterizuje cholericky chrlenými větami, do nichž velmi nevtíravě zapojuje slovní spojení, naznačující polštinu /často užívané sousloví „nátura psí“/. Když zjistí, že jeho český spolupracovník způsobí zásadní problém v plánované akci, vyhrkne na něj rytmicky: „Kdo chtěl natahovat hodinky? Pán chtěl natahovat hodinky. Kdo je blbec? Pán je blbec!“

U pana Tadeusze přebírá Mrázek zboží, které mu nedělá žádnou radost – 250 kusů náramkových hodinek. Protože je však z práce zvyklý na řádně provedenou práci, nařídí panu Tadeuszovi všechny hodinky natáhnout /“když přebírám zboží, třeba pašovaný, musím zkontrolovat, je-li všecko v pořádku!“/. Jeho vlastní zabedněnost mu však zabrání nahlédnout do nedaleké budoucnosti – jak lze propašovat několik stovek tikajících hodinek přes hranice?

A tady se otevírá pravý gejzír slovních, temporytmických i akčních gagů – Mrázek, alergický na jakýkoliv hluk, najednou nutí celý zájezd zpívat a hřmotit /jak snadné je uvěřit jeho zoufalství, když kolegové začnou zpívat „Rožnovské hodiny“/, odvolává se na neznámou nemoc, modlí se ke svatému Antoníčkovi, je legračně podlézavý vůči polskému celníkovi, aby jej nakonec prozradilo rádio, které předtím krylo jeho malý zločin: po hřmotné „luxembourgské“ verzi Vejvodovy polky totiž zazní reklama – na hodinky…

Závěrečnou pointu je škoda prozrazovat, byť jste komedii Hodiny už asi slyšeli /bývá často reprízována, narozdíl od jiných her let šedesátých/. Pokud ne, nedejte si ji příště ujít. Patří k rozhlasovým klenotům.

Historie rozhlasových her