Úklid v rozhlasovém archivu

Martin Čípek

Ti, kdo pravidelně ladí vlny třetího programu Českého rozhlasu, tedy Vltavu, nepochybně zaznamenali změny ve vysílacím schématu, které se datují od letošního prvního dubna. Některé pořady zmizely, jiné naopak vznikly… Milovníci rozhlasových her jistě zaplesali, když se v nedělním odpoledním čase objevil nový cyklus Hra pro pamětníky. Jak už název napovídá, tato speciální řada bude věnována archivním rozhlasovým hrám. Jaroslava Haladová, šéfredaktorka Vltavy, k tomu dodává: „Chceme se podívat i do pozapomenutých zákoutí rozhlasového archivu a nabídnout k poslechu s vysvětlujícím komentářem tituly, které už léta nespatřily světlo světa.Při pohledu na již odvysílané hry nezbývá než souhlasit. A poděkovat.

Už první hra, která se v nedělním pamětnickém cyklu objevila, tedy satirická groteska Arthura Millera O kočičce a mistru instalatérském, který se nezalekl (1975), byla v mnoha ohledech atraktivní – nejen tím, že její vysílání bylo po více než dvacet let znemožněno z autorskoprávních důvodů, ale také nadčasovým příběhem. Mluvící kocour v podání neodolatelného Karla Högera totiž prostřednictvím kompromitujících informací stoupá do nejvyšších pater americké politiky! A činí tak způsobem velmi tvrdým a nesmlouvavým. Jediné, s čím prohnaný kocour nepočítá, je, že i mezi špinavci se najde bílá vrána, jeden neposkvrněný svatý – obyčejný instalatér (Petr Kostka).

Hru režíroval Jiří Horčička, z jehož tvůrčí dílny pochází také o něco starší hra Viktora Dusila Cirkus Kontinent (1960), jejíž děj dává posluchačům nahlédnout za kulisy, do maringotek, kam smích publika už nedoléhá… Je to jiný cirkus, než jak jej mnozí mají v povědomí díky bezstarostným filmům Oldřicha Lipského; v příběhu starého cirkusáka (Vladimír Leraus), který dovedl svého jediného syna (Ilja Racek) k mimořádným artistickým výkonům, a teď, krok před potvrzením svého usilovného snažení, zjišťuje, že slepá kázeň či poslušnost velící pokračovat v rodové tradici nenese kýžené ovoce, jde především o postavení mladého člověka ve společnosti a v životě vůbec.

Třetí hrou, kterou Jiří Horčička režíroval a která byla odvysílána v rámci pamětnického cyklu, je Malá anketa (1968) Petera Karvaše. Hra, která měla smůlu – její premiéra v rozhlasovém éteru proběhla totiž 20. srpna 1968 – a přitom téma, které Karvaš před posluchače klade, je nanejvýš závažné. Má matka právo zabít své postižené dítě? Jednoznačnou odpověď na tuto otázku neznají ani mnozí protagonisté fiktivní rozhlasové ankety, kterou uspořádá mladý reportér. Vědci, lékaři, právníci, sousedé… nikdo z nich nedokáže s jistotou tvrdit, zda je pachatelka tohoto zoufalého činu vrahem či obětí. A jak to vidíte vy, milí posluchači?

Doslova objevem bylo původní (první) nastudování rozhlasové hry Oldřicha Daňka Dialog v předvečer soudu (1966) s Felixem le Breux a Vladimírem Šmeralem v hlavních rolích. Námět se v lecčems shoduje s Karvašovou nelítostnou sondou do hlubin lidské duše – i tady jde o to, zda má člověk právo zabít jiného člověka, třebaže by jeden byl špičkovým lékařem a druhý vážně zraněným pacientem s nulovou vyhlídkou na přežití. Jenže Daněk tento etický a morální konflikt vystavěl poněkud jinak – obžalován zde není lékař, hazardující s lidskými životy, ale systém, který z lidí vytváří bezbranné rukojmí. Hra, režírovaná Jiřím Rollem, byla natočena o rok později znovu, ovšem s jiným obsazením, a posluchači se mohou rozhodnout, která z těchto verzí je zajímavější. Bude to ovšem nadmíru těžké rozhodování – hlavní dvojici, lékaře a prokurátora, v druhém znění vytvořili Karel Höger s Otakarem Brouskem.

S Felixem le Breux – a také s Klárou Jernekovou, Miroslavem Masopustem a dalšími – se posluchači mohli setkat i v rozhlasové adaptaci novely francouzské spisovatelky Colette Osení (1968). Milostné popichování mezi Vinkou, zvanou Barvínek, a Filem plné žárlivosti, vzdorovitého trucování i prvních okouzlení má velmi blízko k impresionistickým náladám. Jde o střípky atmosféry, zkratkou načrtnuté situace, snivé obrazy. Možná právě proto zní na pozadí tohoto jiskřivého příběhu působivé tóny Luboše Fišera, hudebního skladatele, který je podepsán pod řadou úspěšných a vyhledávaných filmových i televizních titulů.

V plánu jsou další pozapomenuté hry – Kožíkova Cesta k pramenům (1971), hra dánského dramatika Hanse Christiana Brannera Dobrá pověst (1969), snad i Nezvalova protiválečná alegorie Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou (1957)

To nejlepší z rozhlasového archivu se ovšem ve vysílání Českého rozhlasu objevuje i mimo pravidelný nedělní cyklus. Vltava v krátkém sledu připomněla další vynikající hry: Sedm svědků (1967), Karvašův dystopický obraz lidské přezíravosti a zbabělosti v mimořádně silném hereckém obsazení, Sidonův Dvojí zákon (1968), hru, která je otevřenou polemikou s křesťanským výkladem biblického ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Nazaretského, či Totální kuropění (1962) Ludvíka Kundery, v němž se naplno ozývá vliv poetického divadla E. F. Buriana a mimo jiné i nezpochybnitelný talent Evžena Sokolovského, který hru režíroval na jevišti brněnského Mahenova divadla. Za pozornost stojí ještě dvě rozhlasové hry, které byly zařazeny do vysílání Českého rozhlasu Dvojka – Kožíkův historický apokryf Kateřina z Poděbrad (1976) a soudobá hra Jany Knitlové Tah dnes večer (1981), v nichž obou se naplno rozezněl příjemný hlas Růženy Merunkové.

Jistě, možná je to dáno tím, že současná nepříznivá situace dala zelenou reprízám. Nové hry se nenatáčí, lidé jsou doma a nudí se… Jenže velký jarní úklid v archivech ukázal, že se bez těch důvěrně známých a nenahraditelných hlasů, toho tolikrát citovaného neviditelného herectví, zkrátka neobejdeme. A že se mezi tím „haraburdím“ dají najít kousky, které mohou zazářit ještě dnes, právě teď. Doufejme, že ne naposledy.

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)