Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Ahoj, tygře! aneb Jak se dostat z klece ven

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas, květen 2020)

Víkend v londýnské zoo. Spousta lidí korzuje kolem klecí s dravou zvěří a obdivuje krásné živé exponáty v nich umístěné. Lvy, gepardy a tygry. A pak honem na tučňáky, to je teď veliká atrakce, ptáci ve fraku! Dav plyne bez skutečného zájmu kolem živých tvorů, povykuje na ně, fotí si je, okázale se jich na oko děsí – a pak zmizí za rohem u další klece, u další povrchní senzace. Kromě jednoho.

Ano, u klece s tygrem se zastavil malý kluk. Unavený tatínek jej láká na tučňáky, jen aby se pohnul a spěl dál společně s ostatními, ale kluk Petr je příliš zaujatý obyvatelem tygří klece. “Ahoj, tygře!” zdraví dětsky upřímně tolikrát za sebou, až se tygr neudrží a okřikne ho.

To je výchozí situace rozhlasové hry Dereka Rabyho Tygr (1975), kterou natočil režisér Jiří Horčička.

Z nezávazné konverzace (jakkoliv to zní v případě dialogu chlapce s tygrem nepřípadně) se časem rozvine debata o smyslu života a hlavně o svobodě. Je ke chlapci upřímný až na dřeň; přizná mu i to, že ačkoliv je tygr bengálský, nikdy v Bengálsku nebyl a že by v divočině nebyl schopen přežít. Když hoch lituje tygra pro to, že je zavřený v kleci, upozorňuje ho tygr, že lidé, kteří se chodí dívat do ZOO na zvířata, jsou také v kleci; v kleci konvencí a životního kolotoče: “Jedni vězni se dívají na druhé vězně. Měli by všichni zůstat doma a volat čiči jeden na druhého.” Když si Petr vzpomene, že si často do svého deníku napíše “Totéž, co včera”, vykřikne moudrý tygr: “To je ta klec! Nic se nedělo, nic dobrého, nic špatného… Uč se vycházet ven a poznávat život, Petře. Snaž se, aby se každý den opravdu něco dělo!” Nabízí mu tak východisko z klece životní prózy: “najít si dvířka z klece ven”. Učit se být moudrým a nenechat se spoutat konvencí, neupadnout do apatie pevně ohraničené existence. “Klíč, který k nim patří, jsi ty sám.”

V roli tygra vystupuje Karel Höger. V režii Jiřího Horčičky si téhož roku zahrál kočičku, která se nechá zvolit starostou amerického městečka ve hře Arthura Millera, šlo tedy hned o dvě kočkovité šelmy v jednom roce. Zatímco ve hře O kočičce a mistru instalatérském, který se nezalekl pojednal Höger zvíře jemnějšími tahy a nezdůrazňoval jeho živočišnost, v Tygrovi je to jinak: Höger vrčí a řve, zuří i směje se jako pravý tygr. Zvířecí identitu v hereckém výrazu udržuje i v pasážích, kde s chlapcem hovoří ztišeně na vážnější témata.

Překvapivý výkon podává také herec v dětské roli Michal Suchánek. Směje, zlobí se i přemýšlí velmi přirozeně, nemá ostych před spoluhercem a hraje zcela suverénně.

Horčička si uměl vybrat herce i do zcela epizodních rolí. Jen pár replik tu má Luděk Munzar jako chlapcův otec, unavený vězeň své vlastní měšťácké klece. V závěru hry zcela zaplní zvukový prostor svým robustním bodrým hlasem Josef Beyvl jako starý návštěvník zoologické zahrady, sám sebou jistý přesně tak, jak jen může člověk omezeného rozhledu být. Je to on, kdo opakuje ten “zločin” na tygru, když na něj udělá “čičiči” a s připitomělou laskavostí říká své ženě: “Hoď mu oříšek, stará!”. Tvoří tak myšlenkový i zvukový protipól intelektuálně naplněné debaty chlapce a tygra.

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)