Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Možná, že zítra už nebudu tak statečná…

Přidal: Premek |

Říjen 13, 2020

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 43/2020)

Od sezóny 1930/31 byl do Národního divadla angažován avantgardní režisér Jiří Frejka, který předtím působil v Osvobozeném divadle a v divadle DADA. Ve Stavovském divadle měla 1. 2. 1933 premiéru jeho inscenace hry Milovaný hlas Jeana Cocteaua (překládáno také jako Lidský hlas, překlad J. Kučera). V tomto scénickém monologu vytvořila hlavní a jedinou postavu (Ona) Olga Scheinpflugová.

Frejka tuto premiéru uskutečnil v rámci Studia Národního divadla, které bylo vytvořeno po vzoru brněnského Studia jako studijní scéna mladých herců. Její existence neměla dlouhého trvání (tři inscenace, z toho dvě ve dvojprogramu v letech 1932/33) a po jejím zrušení si Frejka mladé členy Studia (Pešek, Pivec, Boháč) převedl do běžného provozu Národního divadla.

Veškerý děj Cocteauovy monologické hry spočívá v jediném dlouhém telefonickém rozhovoru opuštěné ženy s jejím bývalým přítelem, který je ukončen sebevraždou hrdinky. Fakt, že celá hra je koncipována jako telefonický rozhovor, okamžitě přilákal rozhlasové médium – v roce 1933 byl rozhlas teprve v období hledání vhodného, specifického dramatického tvaru pro auditivní vnímání a Cocteauova telefonická hra rozhlasovým specifikům přesně odpovídala. Proto byla tato hra vysílána již 25. 4. 1933 a během přímého vysílání ze studia byla pořízena nahrávka na rozhlasovou fólii. Protože je takto dochována značná část hry, lze výkon Scheinpflugové relativně dobře popsat.

Na samém začátku telefonického rozhovoru (i celé hry) je hlas Scheinpflugové (a je na místě v tomto případě hovořit pouze o hlase, protože samou podstatou je tato hra výsostně rozhlasová) zdánlivě klidný a věcný, ale stálé, monotónní opakování slov „ano“ nebo „jistě“ v naprosto nečekaných chvílích svědčí o vnitřních obavách a duševních pochodech. Po několika minutách tohoto předstíraného klidu se náhle hereččin projev zrychlí a hlas se počíná stále intenzivněji třást, až přejde do těžce přerušovaného pláče. Zlomení hrdinčiny vůle a sebezapření vrcholí v okamžiku, kdy se svému příteli svěří se svým neúspěšným pokusem o sebevraždu – pláč vrcholí, poté však přestává a hrdinka se opět snaží mluvit věcně. Tato věcnost je však již jen odevzdáním a konečným rozhodnutím o sebevraždě.

Scheinpflugová celou tuto škálu pocitů postavy představí na několika málo minutách, které jsou zachovány na rozhlasových fóliích. Výrazovým prostředkem je jí pouze hlas a jeho nuance – stěží zadržovaný pláč, trhané věty, hysterické přesvědčování, zpřítomněné změnou výše tónu hlasu.

Cocteauova hra byla nejen ve své době populární, a tak vzniklo hned několik zajímavých nahrávek tohoto textu. Již v roce 1930 vznikl pro desku Columbia záznam v podání herečky BertheBovy, známá také pod uměleckým jménem Betty Bovy. V roce 1951 vznikla švédská rozhlasová inscenace v režii Ingmara Bergmana a hlavní roli vytvořila MärtaEkström. V roce 1964 vzniklo také francouzské nastudování; zde excelovala Simone Signoret. U nás je nejznámější nahrávka s Jaroslavou Adamovou v režii Josefa Henkeho, která byla v říjnu 1973 natočena pro vydavatelství Supraphon. Pokud se o záznamu s Olgou Scheinpflugovou dá říci, že je cenným zvukovým dokumentem historického hereckého výrazu, u Jaroslavy Adamové lze dodnes hovořit o moderním herectví.