Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Jak dostat Carbovy do filmu

Přidal: Premek |

Prosinec 7, 2020

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 49/2020)

Domácnost rodiny Carbových jako by byla připravena předem na “muzealizaci”. Matka Carbová (Jiřina Šejbalová), dávná heroina českého divadla, zachovává všecky památky na svou úspěšnou hereckou kariéru, dcera Marie (matka ji ovšem nazývá uměleckým jménem May Carbo!) v podání Jany Werichové už dva roky čeká na angažmá a otec rodiny Carba (Jan Werich) byl trojnásobný mistr Říčan a střední Evropy ve váze těžké, jediný zápasník, který nasadil samotnému Gustavu Frištenskému dvojitého Nelsona, šestinásobný přemožitel Joe Růžičky. Zatímco on je spokojen se svým novým povoláním hlídače a jeho největší radostí je špekbuřt s cibulkou a octem k večeři, případně vyřezávání rámečků lupenkovou pilkou, matka Carbová stále doufá v to, že se její dcera (a samozřejmě i ona) ještě prosadí. Třeba na Barrandově, kde má otec Carba jednoho starého známého…

Jan Werich po sobě nezanechal téměř žádnou rozhlasovou dramatickou roli. S titulní postavou pro něj počítal dramatik Karol Sidon, když psal hru Cyril – o muži, který rekapituluje svůj neúspěšný život a chystá se na sebevraždu. Werich však nabídku odmítl, protože si nedokázal představit, jak by posluchači přijali takovou nekomediální postavu. Drobnou postavu měl v muzikálu Otec Kondelík a ženich Matuška (1965), ten se však ve zvuku nedochoval. Jediným dostupným dílem je tedy komedie Jaroslava Pipka a Vladimíra Rohleny Vavříny (1964). Nenápadná dramatická anekdotka by asi snadno zapadla, Werichův herecký (a pravděpodobně i spoluautorský) vklad je však nepřehlédnutelný. Drobné žertíky a špílce, které vycházejí z neprostupnosti světa divadla a boxu, případně z konfliktu mládí a “zkušeného” stáří jsou obohaceny kratičkými monology, v nichž Werich vystupuje ze své postavy a brechtovsky komentuje nejen ji, ale celou dramatickou situaci.

Že svou roli ve Vavřínech Jan Werich nepodceňoval a samotné natáčení v červenci 1964 si užíval, o tom podala svědectví kolegyně Jiřina Šejbalová: “Byla sobota, takové parné odpoledne a co mělo ruce a nohy, pospíchalo k řece. Jenom nás pár sedělo ve zvukově – i vzduchově! – neprodyšném studiu. Protože jsme měli celou věc připravenou s Janem z domova, strefili jsme se hned napodruhé. Režisér byl spokojen a nic nebránilo tomu, abychom se konečně šli nalokat čerstvého vzduchu. Zabránila tomu ovšem Janova profesionální poctivost. Chvíli uvažoval a pak prohodil: Víte, pane režisére, já nemám úplnou jistotu, jak tam Jiřině vpadám do řeči, jestli bych neměl přijít o zlomeček dřív. Pusťte to, prosím vás, ještě jednou. Anebo: Pojď, Jiřino, sjedeme to znova. Uvidíme, co bude lepší, vždyť to je chvilka. – Chvilka se samozřejmě protáhla do pozdního večera. Werichův elán strhl všechny, i ty mladičké dívenky u míchacího stolu, že oželely nějaké to promeškané randíčko.”

Rozhlasovou hříčku v režii Ludvíka Pompeho a dramaturgii Jaroslavy Strejčkové věnoval rozhlas posluchačům jako dárek – premiéru měla na Štědrý den roku 1964.

Historie rozhlasových her