Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Nebyl bezcharakterní, on zkrátka neměl charakter

Přidal: Premek |

Leden 12, 2021

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas)

Jestli v historické paměti světa existuje nějaký obraz politického chameleona, je to jistě postava francouzské ministra vnitra Josepha Fouché, který přežil jak francouzskou revoluci, tak Napoleona a jeho pád. Je symbolem politické i občanské bezpáteřnosti, symbolem lidí, kteří nemyslí na nic jiného než na vlastní prospěch a kteří jsou ochotni okamžitě obětovat své ideály, na něž ještě včera přísahali. Prostě kariérista, jehož přesně popisuje věta použitá v názvu tohoto článku.

Právě Fouchého příběh si k dramatickému vyprávění vybralo brněnské Divadlo na provázku, které vzniklo na sklonku šedesátých let pod patronací dramaturga Státního divadla Bořivoje Srby. Během normalizace přišlo o část svého názvu (jméno inspirativní knihy Jiřího Mahena Husa na provázku se stalo nevhodným, protože rozverní Brňané připisovali na konec prvního slova písmeno “k”), ale podařilo se mu přečkat normalizace bez výrazné ztráty vlastního uměleckého a společenského přesvědčení. Fouchého proplouvání revolučního a napoleonského krvavého běsnění se však nestalo pouhým historickým obrazem, ale velmi zřetelnou paralelou k soudobým vládcům.

Scénáristicky hru Chameleon připravili Petr Oslzlý a Peter Scherhaufer, Ludvík Kundera a Miloš Štědroň. Jak na operu o 15 obrazech později vzpomínal Kundera: “Oslzlý se Scherhauferem vždy po celý týden pilně studovali literaturu a přinášeli své výdobytky pěkně sepsané, já z nich během dalšího týdne udělal kus veršovaného libreta, toho se chopil Štědroň a text ruče zhudebnil.”

Jevištní premiéru měl Chameleon v roce 1984. Titulní postavu “pravého” Fouchého ztvárnil Miroslav Donutil (jeho “odraz” pak Jaromír Dulava), Marii Antoinettu a vévodkyni z Angouleme Iva Bittová, Talleyranda Pavle Zatloukal, Robespierra Vladimír Hauser, Napoleona Mojmír Maděrič. Divadelní obsazení pak přešlo i do rozhlasové inscenace.

Dramaturgicky provázkovskou inscenaci v roce 1987 do rozhlasového studia přivedla Svatava Růžičková. Když byla nahrávka dokončena, musela v Praze projít povinným poslechem před premiérou. Jak ve své diplomové práci Divadlo v rozhlase píše Martin Janoušek, výbojný brněnský opus se setkal se zděšením: “Tato inscenace měla již na divadle sama o sobě politický dopad a rezonance tématu se soudobou politickou situací byla jasná a v důsledku toho byla aktuální již na divadle (ne ovšem v onom normalizačně zprofanovaném smyslu slova). Poté však, co se text pro rozhlas musel nutně zkrátit a zhustit z důvodu přenosu do nevizuálního média se tato aktuálnost směřující na tehdejší tristní politickou situaci naprosto odhalila a vystoupila z textu v mnohem ostřejších konturách, než jak tomu bylo na divadle, kde se slovo přece jenom rozmělňovalo vizuální akcí a různými vedlejšími motivy. (…) To vše při onom poslechu v Praze způsobilo, že jednotliví redaktoři začali téměř omdlévat a obávali se, že je všechny zavřou“. Není divu, mezi zaměstnanci ještě rezonovala kauza dramaturga Ivana Škapy, které rozhlas vyhodil na základě “diverzní” hry Jiřího Justa Klauni a vlastenci. Štědroňova hudba byla navíc velmi moderní a nezkušenému uchu nesrozumitelná a disharmonická.

Mezi staršími a mladšími kolegy se tak o Chameleona strhla slovní bitva, kterou nakonec mladší generace vyhrála pomocí drobné léčky. “Z této situace vzešel spásný nápad pokusit se oslovit tehdejší předsedkyni svazu dramatických umělců Jiřinu Švorcovou, která byla nakloněna studiovým divadlům. Tak došlo k dalšímu poslechu, na kterém byla přítomna i Jiřina Švorcová. Ta byla dramaturgií požádána, aby ke hře přitočila úvodní slovo, kde z pozice své funkce vyzdvihla „sympatické snažení těch mladých“ (jak brněnské tvůrce označila) a pak se už nikdo na nic neptal.”

Premiéra Chameleona proběhla 1. října 1987 a od té doby má za sebou nesčetně repríz. Ovšem už bez úvodního projevu soudružky Švorcové. Ten se podle všeho po revoluci ztratil.

Historie rozhlasových her