Panáčkův průvodce – Pár příběhů z Tiché hrůzy

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas, leden-únor 2021)

Horor rozhodně nebyl podporovaným žánrem v době socialistického realismu. Jeden z prvních ozvuků tohoto “úpadkového” žánru na územi Československa byl výbor nejvýznamnějších angloamerických hrůzostrašných povídek Tichá hrůza (1967), který sestavil a přeložil Tomáš Korbař. Náklad byl brzy rozebrán a o tři roky později vyšla sbírka znovu; není tedy divu, že na velký zájem zareagoval i Československý rozhlas. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let nastudoval hned několik povídek z Tiché hrůzy.  

Dramatizátorem a režisérem byl Jiří Josek. Ten připravoval pro stanici Praha sobotní večerní program s názvem Co s načatým večerem. Náplň připravovala tehdejší redakce zábavy v čele s Iljou Kučerou st., Daliborem Pokorným a Bedřichem Zelenkou. Vedle kratších rozhlasových her zábavného (a někdy – jak vidno – i hororového) charakteru byla součástí večera také dospělejší verze Hajaji, tzv. Pohádky pod duchnu. 

Již 26. dubna 1969 měl premiéru příběh Roberta Aickmana Čekárna. Mladík Pendlebury (Petr Haničinec) omylem přejede svou cílovou stanici a vlakový zřízenec jej vysadí až na konečné v Castertonu. Místní hotel je zavřený a nepříliš ochotný zaměstnanec dráhy mu nakonec po dlouhém přemlouvání umožní přespat v sychravé čekárně. Teprve až se ztemnělou místností začnou ozývat tajemné zvuky a pohybovat podivné postavy, pochopí Pendlebury proč… Joskova inscenace oplývala působivou zvukovou ambaláží (scénář předpokládá celou škálu zvuků: klášterní hodiny, vichřici, větrnou vánici, kroky, prudké nárazy na okno, pohyb nábytku, bouchání mlékařských konví a samozřejmě hluk nádraží) a sugestivní hudbou. V rolích více či méně nevrlých zaměstnanců dráhy účinkovali Vlastimil Bedrna, Pavel Rubeš, František Holar, Jiří Pick a Vlastimil Hašek. 

Ve druhé polovině května téhož roku měla premiéru dramatizace povídky Roberta Keitha Boulterovi kanáři (1969), opět v úpravě a režii Jiřího Joska. Tentokrát jsou hlavními hrdiny pánové Boulter a Glyn (Radoslav Brzobohatý a Josef Velda) – a poltergeist. Tedy, jak praví jeden z hrdinů, “jakési vyzařování energie”, neexistující “odděleně od mysli, která jej vytváří”. Oba se vydají s moderním technickým vybavením na opatství ve Freyi, kde se výskyt poltergeista traduje – a přesvědčí se o tom, že pohyblivá žlutá světla – tedy oni “kanáři” – dovedou být velmi hmatatelná… Joskův scénář i realizace se musely potýkat s problémem, že příběh je silně vizuální; proto postavy často popisují, co vidí a část podivných výjevů zaznamenávají nejen na kameru či fotoaparát, ale také na magnetofon. Zvukové efekty (vedle krátkých “hudbiček”, jak je uvedeno ve scénáři) měly za úkol vyjádřit i tak komplikované vjemy, jako zvukovou izolaci bývalého opatství od větrného okolí. Nutno konstatovat, že dějově  zajímavější byla předchozí Čekárna. 

Další povídkou, o níž víme, že byla nastudována v pražském rozhlasovém studiu, je Plášť (1969) Roberta Blocha. Tato “hrůzostrašná historka o upírech” pojednává o nenápadném muži, který si na halloweenský večírek hodlá v půjčovně kostýmů pořídit speciální děsivý kostým. Majitel půjčovny mu podstrčí nenápadný plášť, který však svého nositele začne velmi zásadně proměňovat. V hlavních rolích vystoupili Rudolf Hrušínský a Irena Kačírková. Premiéru měla inscenace v lednu 1970. 

Horor, v němž hlavní roli sehrají kostelní zvony, napsal Robert Aickman. Pod jménem Vyzvánění (1970) jej opět dramatizoval a režíroval Jiří Josek. Hlavními, byť bezděčnými hrdiny jsou Gerald (Vlastimil Brodský) a jeho novomanželka Phrynna (Jaroslava Tvrzníková), kteří se rozhodnou strávit svou svatební cestu na místě, kde ani jeden z nich nebyl. Vydají se tedy do zapadlého přímořského městečka Holihaven. Když dorazí na místo, překvapí je, že v ulicích není ani noha – a že vyzvánění zvonů stále neutichá. Od místního podivína se dozvědí, že městem bude procházet průvod mrtvých… Krátká, ani ne půlhodinová inscenace se vyznačuje sugestivní atmosférou, za kterou kromě jmenovaných vděčí také Lubě Skořepové v roli Hildy, ženy hostinského či Jiřímu Pickoví, Josefu Veldovi či Svatopluku Skládalovi v dalších rolích. Působivou hudební koláž bubnů, hlasů a zpěvu evokující tanec mrtvých vytvořil Vladimír Truc ve spolupráci se sborem Lubomíra Pánka. 

(Dramaturgové cyklu Co s načatým večerem však nezůstali pouze u povídek z knižního výboru angloamerických autorů. O hororové příběhy požádali i české autory, a tak se vysílal například „zaručeně nevymyšlený horor“ Cesta do Mittelwalde (premiéra 21. 2. 1970) a „horor z prostředí amerických milionářů“ Jedovatá láska (premiéra 18. 7. 1970) autora Jiřího Supa nebo rozhlasový horor Dalibora Pokorného Zmizelé (1970). V těchto případech šlo už ale spíše o žánrové parodie než o čistokrevnou tichou hrůzu.) 

Několik dalších povídek ze souboru Tichá hrůza byly nastudovány až v novém tisíciletí. První byla dramatizace příběhu Henryho Kuttnera Byl to démon (2010), který připravil a režijně nastudoval Dimitrij Dudík. Čtyři dávní známí se po dlouhých letech a s obavami vrací na místa, kde prožili dětství. Každý z nich se potýká se svými vlastními démony; jejich hlavní zdroj se však skrývá v domě, v němž trávili kdysi prázdniny. Ten skrývá obávanou bytost. Je to strýček, jak se všichni domnívali – nebo nebezpečný tvor, který vyžaduje pravidelný přísun syrového masa? V hlavních rolích jsme mohli slyšet Ivana Trojana, Danu Černou, Veroniku Žilkovou, Kláru Sedláčkovou-Oltovou, Violu Zinkovou a Jiřího Lábuse. Premiéru měla hra v říjnu téhož roku v programové řadě her pro mládež. 

O dva roky později vznikly pro noční cyklus stanice Dvojka dramatizace Bradburyho Zástupu a Speciality šéfkuchaře Stanleyho Elina (obě 2012). První z nich nastudovalo ostravské studio. Klasický hororový příběh o podivném zástupu, který má vlastní kolektivní vůli, pro rozhlas připravil Libor Magdon. Režírovala jej Eva Lenartová s Davidem Viktorou v roli Spallnera, Tomášem Jirmanem coby Morganem a Renátou Klemensovou jako lékařkou. O Specialitě šéfkuchaře jsme již psali v čísle 10/2018. 


If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Výborný článek, děkuji. Skoda, že ty povídky nelze v audiopodobě někde najít.

Skvělé. Tak snad, másto, častého opakovaní novodobých her, nám tohle taky zařadí. Já bych rád viděl, kdo o tom rozhoduje, že některé hry a pohádky dá 3x za 2 roky jak omámenej.A znovu a znovu. Normálně by na to mělo být nějaké pravdilo.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)