Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Ze špatného básníka malířem pokojů

Přidal: Premek |

Březen 16, 2021

Přemysl Hnilička

(vyšlo in Týdeník Rozhlas 9/2021)

Ve velkém městě sídlí malý kabaret Nocturno. V něm se každý večer obecenstvo baví nad komickými výstupy rachitických zpěváků, korpulentních zpěvaček a dojímá se nad tancem baletky Ditty Diny. Když však s poslední oponou zmizí i pozlátko, zůstává “téměř tanečnice” Zdeňka Hájková ve své šatně sama; jen se svým chudým, ale poctivým živobytím. Její soukromí však jednoho večera naruší mladý básník Ruda Lukáš. Okouzlila ho svým tancem a rád by s ní prožil velkou vášeň lásky, Zdeňka je však prozaičtější. Vždyť básní se nenajíš…

Tak postavil základní situaci rozhlasové hry Velký čaroděj (1940) její autor Míla Kolář. Nikterak nápaditý text průběžně přechází z prózy do veršů, to podle toho, v jak silném citovém pohnutí jsou postavy děje. Autor hru zaplnil – krom ústřední milenecké dvojice – ještě postavami zpěvačky Anči, malíře pokojů Nováka, dvojicí pouličních zpěváčků, kteří z básníka Lukáše mámí texty, aby je pak přepracovali “pro ulici” a konečně také Graciána Kruliše, soukromníka, který žije z renty a nemá žádnou pořádnou práci. To je konec konců také hlavní poslání Kolářovy hry: že “vždycky však lepší / než ideál vznešený / je kus dobré práce / tady na zemi”. I proto se nakonec ze špatného básníka Lukáše stane (pod dohledem pana Nováka) malíř pokojů.

Hru režíroval Václav Sommer. Podle recenze vyšlé v agrárním deníku Venkov „tentokráte nalezl správný postoj a živý vztah k dílu a snažil se obětavě z něho vytěžit co nejvíce“. Rozhlasovou hru „provedl jako hudební skladbu, v níž nechal souznít s textem hudební motivy a zvukové náznaky i neartikulované hlasové projevy jako smích, vzdechy, pozpěvování, hvízdání“. Kritik vyzvedl hlavně scénu v kabaretu, v níž se mu „podařilo podtrhnouti zakouřené prostřední kabaretní scény a drastickou karikaturu jejich návštěvníků, právě tak, jako charaktery obou pouličních zpěváků, jejichž názory ostatně sídlí v hlavách s daleko větší kompetencí v oboru umění“.

K samotnému textu hry měl ovšem výhrady: ocenil sice bystrý postřeh a tématickou odvážnost, vytýká však autorovi technické nedostatky. „Po stránce formálního zpracování byla tato záležitost několika drobných lidských osudů poněkud roztříštěná, neboť autor si zřejmě neujasnil, jak by měl hru naladit.“ Text obsahoval například „intimní dialogy komorního ladění konversačně pružné, kdy slova poskakují hravě jako míč – pasáže lyrické prózy podložené zvukem (prvek nejrozhlasovější)“ a v místech, kde dialogická próza přecházela ve veršovaný text připomínal kritikovi hry Vítězslava Nezvala. V realizaci se pak ve „finalovém vyvrcholení (…) vnucovala představa kolektivu D 41″. Upozorňuje tak na progresívní poetické divadlo Emila Františka Buriana, který v tomtéž roce inscenoval Nezvalovu Manon Lescaut.

V hlavních rolích tanečnice a básníka se představili Lída Chválová a Josef Gruss. V dalších rolích vystoupili Rudolf Hrušínský, Jaroslav Budil, Miloš Šubrt a další. A kdo že je podle autora ten velký čaroděj? Inu – život.

/fotografie Josefa Grusse z natáčení Velkého čaroděje je z archívu Aleny Kožíkové/

Historie rozhlasových her