Panáčkův průvodce – Viktorie aneb pád do společenského nebytí

Přidal: Premek |

Květen 3, 2021

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas)

V dějinách rozhlasové hry se setkáváme se zajímavým paradoxem: jejími výraznými autory bývali režiséři celoživotně spjatí s filmem. Vedle Federica Felliniho to byl především Ingmar Bergman, který ve švédském rozhlase připravil nespočet textů, ať jako autor, dramatizátor nebo režisér. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let připravil strhující monodrama pro ženský hlas (plus jeden navíc) Záležitost duše.

Její nešťastnou hrdinkou je Viktorie, zanedbávaná manželka význačného univerzitního profesora. Přestože se nesmírně snaží zapadnout do vyšší společnosti, do které ji vynesl manželův věhlas, nedokáže navázat jakýkoliv zdravý přátelský vztah. Jako by vypadla z freudovské učebnice: její vztahová i sexuální frustrace je tak velká, že nakonec překoná všechny pokrytecké společenské konvence. Přeruší sladkobolný přednes vlastního kýčovitého melodramu produkovaného uprostřed společnosti diplomatů s královnou v čele, jen aby vykřičela všechny své potlačované city vůči svému manželovi; ten tento její výlev neunese – a zemře. Posledním hřebíkem do rakve Viktoriina běžného společenského života je Alfrédův pohřeb, na němž jej slovně znectí a jen tak tak že s ním nesmýkne z rakve.

Pak už následuje jen společenský pád: převoz do sanatoria pro duševně choré, útěk a nesoudné (i nestoudné) pokusy o naplnění sexuální touhy. Když Viktorie zkouší teatrálně i neomaleně svádět jakéhosi dělníka, dokáže Iva Janžurová (za citlivého vedení režiséra Josefa Melče) na ploše několika minut bravurně střídat několik výrazových rovin: její hlas je zpočátku nesměle zajíkavý, což Viktorie překonává hranou sebedůvěrou; později se přidává jen těžce překonávaná nechuť a odpor k tomu nemytému a zanedbanému muži, aby tyto pocity byly nakonec přebity afektovaným přehráváním v narychlo smyšlené úloze prostitutky.

Hra se končí na nehostinném lůžkovém oddělení psychiatrické léčebny, kde Viktorie pravděpodobně dožije dny svého nešťastného života. Její hlas je vyšeptalý, vyschlý, jako by se jí nedostávalo slin, které chtěla v den Alfrédova pohřbu plivnout na jeho tvář. Je k smrti unavená, mluví tiše, líně, bez sebemenšího důrazu na kterékoliv ze slov, jež vypouští z úst. Je to jen stín té nespoutané a občas nesnesitelné osobnosti, kterou jsme poslouchali. Z letargie ji dokáže vytrhnout jen němá nezletilá spolupacientka, přesvědčená o tom, že je “principessa”.

Jakkoli si mohl posluchač myslet, že celý monolog je pouze výplodem křehké a narušené mysli, samotný závěr hry ho vyvede z omylu; k hlasu hlavní hrdinky se připojí hrubý altový hlas spolupacientky (na miniaturní ploše vynikající Věra Tichánková).

Bergman svůj text režijně nastudoval v roce 1990 ve švédském rozhlase. Viktorii tu ztvárnila Jane Friedmann, herečka známá například z Tarkovského filmu Oběť. V téže době se hry chopil také slovenský režisér Peter Jezný, který ji pod názvem Vec duše (překlad Mária Bratová) nastudoval v roce 1992 s vynikající představitelkou náročných dramatických rolí Annou Javorkovou.

Historie rozhlasových her