Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Boj komisaře a prokurátora o duši města

Přidal: Premek |

Září 27, 2021

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 41/2021)

Až nezvykle často se v dějinách české rozhlasové inscenace objevují zvuková zpracování původních filmových scénářů. Zatímco ve Spojených státech to byl běžný postup komerčních rádií (s filmovými příběhy se tu posluchači seznamovali už ve třicátých letech, často i v původním filmovém obsazení), u nás první pokusy vidíme už po druhé světové válce. V roce 1947 vysílal Československý rozhlas Bitvu o Stalingrad (montáž pro rozhlas připravili Dalibor Chalupa a František Kožík) a posluchači se tak seznámili s příběhem ještě před filmovou premiérou v našich kinech. V padesátých letech se do rozhlasových studií dostávaly často adaptace sovětských filmů, například Tajné poslání asi z roku 1950. Někdy došlo i na československé filmy: podle snímku Velké dobrodružství (1952?) o životě a cestách Emila Holuba upravil scénář pro rozhlas Jindřich Puš a nastudovalo jej českobudějovické studio. Ještě počátkem šedesátých let vznikla rozhlasová montáž podle filmového scénáře Nikolaje Virty Devět dní jednoho roku (1963), v době největšího rozmachu české rozhlasové hry se od této praxe upustilo.

Rozhlasové verze filmových příběhů se do éteru vracejí v průběhu normalizace. Jedním z tohoto druhu bylo Přiznání policejního komisaře prokurátorovi republiky (1973) podle italského filmu z roku 1971. Snímek patří ke stěžejním dílům žánru poliziotteschi, akčních detektivních příběhů s výrazným sociálně kritickým přesahem. Scénáře režiséra Damiana Damianiho se chopil dramaturg Pavel Minks a do vysílání jej nabídl jako “drama, které si bere na mušku gangsterské praktiky a korupci, vládnoucí v kapitalistickém podnikání i justici”.

Příběh se odehrává v soudobém Palermu, v němž je nejdůležitějším člověkem podnikatel a stavební magnát Lomunno. Patří mu domy, pozemky, místa v zastupitelstvu. Má v hrsti všechny: starostu, zastupitele, politické exponenty. Své nepřátele nechává (po nátlaku na jejich nejbližší) umisťovat do blázince, město mu zdarma zabezpečí kanalizaci a komunikace na pozemcích, které předtím zakoupil jako zemědělské pozemky… Není divu, že policejní komisař Bonavia (Karel Höger) se snaží tohoto “podnikatele” zastavit. Nemá však nikdy dostatek důkazů nebo záhadně mizí, stejně jako svědkové. Frustrovaný komisař se tedy pokusí “vyřešit” situaci jinak: nátlakem na ředitele blázince si vynutí propuštění jednoho ze svěřenců a doufá, že ten se pokusí vyřídit si účty s Lomunnem, který ho do blázince dostal. Ten však s útokem počítá, a tak je v jeho kanceláři nalezeno mrtvé tělo útočníka i členů Lomunnovy ochranky. A právě v tomto okamžiku se novým prokurátorem stává idealista Traini (Bohumil Křížek), který zcyničtělému komisaři vlije do žil aspoň trochu naděje; pochopitelně marné…

Karel Höger se komisaře Bonavia, který se rozhodl bojovat proti mafii jejími zbraněmi, zmocnil s evidentní chutí. Už v úvodní scéně v blázinci překvapí cholerickým výbuchem vůči řediteli městského ústavu pro duševně choré (Bohuslav Ličman), většinou se jeho pojetí postavy pohybuje v rámci jen mírně pobavené rezignace; to především v okamžicích, kdy prokurátorovi popisuje osud starších kauz. Křížkův Traini je jednostrunně strohý, jen občas v jeho projevu probleskne osten zaujetí. Dvě základní herecké pozice zaujímá Bedřich Prokoš v postavě neusvědčitelného Lomunna: při výslechu na policii je vemlouvavě vstřícný, při jednání s poslancem (Bohumil Bezouška) však ostře změní tón a doslova na něj řve: “Milej Licato, a kdopak tě zvolil, co? Kdopak ti sesbíral hlasy po vesnicích? Včera jsem ti je dal, dneska ti je můžu sebrat!“

Režisér Josef Hajdučík vsadil na kvalitní hereckou souhru jmenovaných představitelů (mezi ně je ještě nutno zařadit malý, ale výtečný výkon Růženy Merunkové jako sestru zavražděného Li Pumy), na ostré zvukové střihy a na dramatickou hudbu (komicky tu ovšem působí citace ústřední melodie z filmů o Růžovém panterovi).

Historie rozhlasových her