On čte Rudý právo, ona objímá medvídka (2017)

Andrej Stankovič. Literárně-hudební koláž z veršů a vzpomínek undergroundového básníka, filmového kritika, knihovníka a překladatele, kterou doprovází reflexe Josefa Mlejnka. Připravil Miloš Doležal. Režie Jakub Doubrava.

Účinkují Jan Holík, Jiří Hnilička a Jaroslav Achab Haidler.

Nastudovala Plzeň v roce 2017. Premiéra 12. 11. 2017 (ČRo 3 Vltava, 17:00 h) v cyklu Souzvuk.

Lit.: Doležal, Miloš:  Andrej Stankovič: On čte Rudý právo, ona objímá medvídka. In web ČRo 3 Vltava, 13. listopad 2017 (článek). – Cit.: Undergroundový básník, filmový kritik, knihovník, překladatel a signatář Charty 77 Andrej Stankovič mohl oficiálně své verše knižně publikovat až po roce 1989. Za svého života, který se uzavřel v roce 2001, vydal pět básnických sbírek, z nichž je také sestaven vltavský pořad Souzvuk, který doplňují úryvky ze Stankovičových vzpomínek a reflexe básníkovy osobnosti od Josefa Mlejnka. On-line k poslechu do soboty 18. listopadu 2017.

Andrej Stankovič byl nezaměnitelnou osobností, uhnětenou z mnoha vrstev a příměsí. Jeho pestrý rodový původ (nar. 22. 6. 1940 v Prešově) hovoří za mnohé – potomek slovenských, rusínských, polských, maďarských, székelyských a patrně i židovských předků. Neopakovatelný „původ“ a rytmus také vstupoval do jeho veršů (poprvé publikovaných v r. 1965 ve Tváři).

Ve svých verších zhušťoval středoevropské dějiny, absurdní anekdoty, lokální výroky a groteskní situace, paradox chvíle. Často mi připomínaly čardášové tance, expresionistické karikatury či dětská rozpočítávadla. Miloš Doležal, autor pořadu

Literární kritik Josef Vohrzyzek o Stankovičových verších na začátku 70. let napsal: „Jestliže mu do některých básní vstoupí morgensternovský nesmysl, pak jej nikdy nepoužije k tomu, aby z něho vybudoval celou báseň. Opustí jej se stejnou lehkostí, s jakou jej navodil, takže i z něho udělá vlastně jenom součást persiflovaného materiálu, báseň ukončí říkankou, lyrickou náladou nebo jiným nesmyslem a znesmyslní tím i její vlastní výstavbu.“

Stankovič byl mužem hluboké vnitřní kontinuity, nebojácným za komunistů (Charta 77, VONS, spoluautor samizdatů), ale i v tržních devadesátých letech, kdy se svými texty a kritikami stavěl proti povodni stupidní popkultury, protekcionářství a kalkulu v umění. Přeložil také důležitou knihu C. Milosze Zotročený duch, napsal jako první monografii o staroříšském vydavatelství Josefa Floriana Okradli chudého a na důchod chtěl ve svém florianovském „vynášení pokladů“ dál pokračovat.

Básník Josef Mlejnek zahlédl ve Stankovičově osobnosti člověka čistého srdce: „Často se mi vybavuje v paměti jeden zvláštní obraz – v přítmí pražského bytu zdálky vypadal jako rabín nad svitkem boží Tóry, ale zblízka a ve skutečnosti krájel houby na sušení. Více než přítmí mne zmátla zvláštní soustředěnost v jeho tváři.“

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)