Rok XXV. A. D. (1962, 2021)

Přidal: Premek |

Březen 13, 2020

František Gel. Tvář naší planety po všeobecném a úplném odzbrojení. Hudební spolupráce Karel Sodomka. Dramaturgie Dita Skálová. Režie Jiří Horčička.

Účinkují Jiřina Jirásková, Lída Kunešová, Rudolf Pellar, Zlatomír Vacek, Bohumil Švarc, Jiří Adamíra, Eduard Cupák a Alena Vránová.

Natočeno 1962. Premiéra 1. 1. 1963 (Praha – RPD, 16:00 – 17:00 h.; 64 min.) v cyklu Sváteční hodinka. Obnovená premiéra 12. 7. 2020 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Hra pro pamětníky.

Vydala Radiotéka, únor 2021 (MP3, CR.ES.2021.50).

Lit.: Venclová, Renata: František Gel: Rok XXV A. D. In web ČRo 3 Vltava, 12. 7. 2020 (článek) – Cit.: Tvář naší planety po všeobecném a úplném odzbrojení. Reportáž z všelidské globální oslavy prvního dne roku XXV A.D. vysílaná ze zvukového záznamu budoucnosti.

Představy vzdálené budoucnosti lidstva a vědeckotechnického pokroku zřejmě odedávna přitahovaly nejen vědce, ale také spisovatele. Rád se jimi nejspíš zabýval i český novinář, překladatel, autor literatury faktu František Gel. V roce 1962 napsal rozhlasovou hru, které dal podobu fiktivní reportáže z budoucnosti, zachycující celoplanetární oslavy prvního dne nového roku. Lidstvo si připomíná počátek nového šťastného věku a civilizačního rozkvětu, který nastal po všeobecném a úplném odzbrojení.

O tom, kdo především se o mírovou budoucnost planety zasloužil, neměl autor pochyb. Byli to sovětští státníci v čele s Nikitou Sergejevičem Chruščovem, kteří v roce 1959 prosadili na půdě OSN přijetí plánu na celoplanetární odzbrojení v horizontu 4 let. Všechny zbraně byly zničeny, všechny armády rozpuštěny. Skončila tak neklidná doba bipolárního napětí mezi zpátečnickým kapitalismem a pokrokovým socialismem.
Budoucnost, kterou autor ve své hře z roku 1962 líčí, by dnes už byla minulostí, od které nás dělí tři desetiletí. Zdá se, že František Gel nebyl dobrým futurologem, především jeho vize politického vývoje působí svou tendenčností a urputnou snahou dovést levicové a revoluční myšlenky k zaslouženému historickému triumfu až směšně. Autorem vyhlášená vojenská i mravní převaha socialistického tábora se ukázala stejně reálná, jako jeho trojtranskontinentální rychlík Tristrans spojující Evropu, Asii a Severní Ameriku.

Jestli si Gelova rozhlasová hra něčím zaslouží obnovenou premiéru, pak je to realizace režiséra Jiřího Horčičky. Suverénně naplňuje formát pseudoreportáže z budoucnosti a využívá k tomu schopností takových herců, jako byli např. Jiří Adamíra, Rudolf Pellar, Jiřina Jirásková, Bohumil Švarc.

Lit.: Hnilička, Přemysl: Pozor, putujeme zpátky do budoucnosti! In Týdeník Rozhlas, srpen 2020 (recenze). – Cit.: Dovolím si na začátek osobní poznámku: jestli mi nové vysílací schéma Vltavy něčím udělalo radost, byl to vznik programové řady Hra pro pamětníky. Po letech ujišťování ze strany zkušených dramaturgů, že již není možno objevit v archívu rozhlasu nějaký skutečný poklad, zapátrala v něm dramaturgyně Renata Venclová a usvědčila je z omylu. Od vzniku řady tu už zaznělo několik obnovených premiér velmi zdařilých her (William Faulkner: Danny je hodnej chlapec; Jaromír Ptáček: Co se stalo, nemůže se odestát; H. K. Branner: Dobrá pověst; Jiří Karásek: Muž, který mluvil zásadně pravdu). Doslova co titul, to radost. Jednou ta řada skvělých úspěchů musela skončit.

V červenci měla premiéru hra-pásmo Františka Gela XXV. A. D. Autor je rozhlasové veřejnosti znám jako vynikající tvůrce dokumentárních pásem (Elektrické oči lidstva o nositeli Nobelovy ceny akademiku Jaroslavu Heyrovském, 1959; Chlapec, kterému se splnil sen o objeviteli Tróje Heinrichu Schliemannovi, 1958 nebo dva pořady o slavných písních: Marseillaisa, 1949 a Internacionála, 1950). Snad právě jeho věhlasné jméno (a také bravura režiséra Jiřího Horčičky, jak píše Renata Venclová v anotačním článku) rehabilitovalo tento pořad do vysílání.

Onen pětadvacátý rok je počítán od roku nula, roku úplného odzbrojení. Hra, která předstírá přímý rozhlasový mezigalaktický přenos celoplanetární oslavy prvního dne nového roku, se tedy odehrává v daleké budoucnosti, v níž vládne mír a vědeckotechnický pokrok. Ten na celé planetě zemi vznikl zásluhou sovětských státníků, především díky nejvyššímu vládci komunistické říše Chruščovovi. Po zničení veškerých zbraní a rozpuštění armád už se finance a lidská píle věnují jen smysluplným věcem, jakou je například trojtranskontinentální rychlík Tristrans spojující Evropu, Asii a Severní Ameriku. Oslavné pásmo je přímo nabito hereckými jmény: reportéry a redaktory ztvárňují Jiří Adamíra, Jiřina Jirásková, Rudolf Pellar, Eduard Cupák a Alena Vránová.

Pro režiséra Jiřího Horčičku to nebyl první stylizovaný dokument s propagandistickým nábojem: už v roce 1960 připravil Neobyčejný příběh obyčejných dnů, pseudo-dokument, v němž demagogicky a lživě líčí “vítězství pracujícího lidu” v roce 1948 a dobu následující.

Autor této recenze je ten poslední, kdo by vytýkal dramaturgii zařazení tohoto Gelova pásma. Je dobré si připomínat i odvrácenou stranu rozhlasové historie, že lidé, kteří nás dodnes baví svými hereckými i režijními schopnostmi, měli občas i jiné úkoly. Doporučil bych však podobné pořady doplnit odbornou diskusí o všech aspektech těchto propagandistických pořadů. Nejde o strach, že by bezzubé pásmo z roku 1962 snad někoho ovlivnilo; jde o informovanost posluchače.