Cibule má bílé tělo (2022)

Její texty už byly přeloženy do řečtiny či japonštiny. Zdaleka se nevěnuje jen psaní básní: podílela se například i na vydání experimentální knihy Sedimenty diagnózy wellness od kolektivu autorů, primárně studentů ateliéru intermédií brněnské FaVU, která čtenáře zavede do prostředí dolů na potašovou sůl v Bělorusku, proměněných v luxusní sanatorium.

Navíc studuje doktorát na JAMU a věnuje se rozhlasové tvorbě, divadlu i dalším projektům propojujícím různé umělecké obory. S hnutím za klimatickou spravedlnost připravuje podcast Trhlina a v hnutí se angažuje i jako členka právního týmu. Píše i krátkou prózu a články pro různá nezávislá média. Jako právnička pracuje s cizinci a lidmi s nejrůznějším znevýhodněním. Sice jen na 0,6 úvazku, ale i tak říká, že je to náročná práce, která ji ovlivňuje. A snad i proto se v jejích básních objevují často i motivy silně společenskokritické.

V její sbírce Sdílení polohy bylo ukončeno najdeme osten smutku, kritičnost a přímočarost. Její básně jsou intimní, ale leckdo se v nich může potkat, jazyk je jednoduchý. Láska, blízkost, jistota i nejistota, sebestřednost, ironie, zklamání a hledání způsobu, jak začít znovu, bez toho, aby člověk pokaždé čekal, že příště to bude stejné.

I když se Bernardetiny básně těchto témat jednoznačně týkají, jsou čiré, plné přiznaných pochyb: ve světě, kde je vše přesně nalinkováno, žádná snadná cesta neexistuje. Leccos je jen zdání, skutečnost je jiná než to, jak se jeví skrz displeje telefonů, skrz řeči, které o ní vedeme. Možná je nejlepší koukat na hokej, ale dosáhnout toho může být často nemožné. Básně lakonicky zaznamenávají skutečnost, jako by byly deníkem, nepostrádají humor, místy dost černý, trefují se přesně. A často bolí.

Na nahrávce pásma Cibule má bílé tělo uslyšíte rozhovor s Bernardetou Babákovou, dvě její básně ze sbírky Sdílení polohy bylo ukončeno v podání Radka Štěpánka a pak autorské čtení nových básní.