Kytice (2001)

Přidal: Přemek |

Listopad 18, 2010

Karel Jaromír Erben. Hudebně-zvuková koláž Jiří Litoš. Zvuková realizace Jiří Fuhrman a Dana Sochorová. Připravil Rudolf Matys. Dramaturg Jan Halas. Režie Josef Melč.

Účinkují Josef Somr (1, 4), Sabina Langrová (1), Věra Kubánková (1, 2), Jaroslav Kepka (1), Jan Kanyza (2), Naďa Konvalinková (2), Otomar Krejča (3), Aleš Procházka (3), Vilma Cibulkouvá (3), Jan Vlasák (4) a Jana Franková (4).

Natočeno 2001, nedokončeno.

Obsah: 1. Vodník; 2. Polednice; 3. Holoubek; 4. Svatební košile.

Samostatná repríza básně Holoubek 5. 12. 2021 (ČRo 3 Vltava, 12:05 h.) v cyklu Svět poezie.

Pozn.: O cyklu Kytice vznikl dokument Rudolfa Matyse Ukázat propast (2010).

Lit.: Matys, Rudolf: Kytice Josefa Melče. In Týdeník Rozhlas 47/2010 (článek). – Cit.: Všemu předcházelo, jako vždycky, Josefovo zoufalé lámání rukama: „To není možný, za tak krátkou dobu?! Takovou věc! Vyloučeno.“ A tak přišlo na řadu úpěnlivé přemlouvání: „Hudební redakce chystá vysílání všech Dvořákových symfonických básní na témata z Erbenovy Kytice a chtějí souběžně uvést i jejich slovesné předlohy, no a my z nich máme momentálně použitelný jen Zlatý kolovrat. Prosím tě, Josefe!“
Nakonec jsme ho tedy spolu s někdejším šéfem literární redakce Vltavy Janem Halasem na konci toho roku 2001 umluvili, či spíš uhartusili, a mohli jsme začít. Jako obvykle studiem. Natahal jsem pro něj z domova nejmíň deset knížek: Erbenovy sny, Grunda, Jiráta, strukturalisty, surrealisty, chtěl znát i bizarní interpretace, například studii jednoho amerického bohemisty o sexuálním sadomasochismu Svatebních košil, v němž ten mladý učený pošetilec spatřil charakteristiku českého národního typu. Pak přišel rozpis textu a první srovnávací analýzy („jak to, že v jednom seriózním vydání jsou pomlčky a v druhém středníky?“).
Po čtrnácti dnech Josef praví: „Už jsem všechno přečetl, pojď, zavřeme se do zkušebny.“ Tam jsme o věci hovořili asi patnáctkrát, úhrnem neméně než třicet hodin. „Tak jedeme, připomněl jsem si Dvořáka, no, je to jistě krásný, ale to je přece o něčem úplně jiném, ne? U Erbena přece není žádný dekor, žádný ornament, žádné vnějškové kouzlení, pestrosti. K tomu by podle mne možná víc seděl nějaký Alban Berg.“ A pak šla balada po baladě…

Oškrabat nánosy, ukázat propast

Co bylo pro Josefa Melče podstatné? „Musíme se za každou cenu dostat z toho říkadlového rytmu a intonace, totiž z těch stereotypních automatismů, které jsme si přinesli ještě z dětských zkušeností a ze školy, ty přece naprosto odvádějí od vnitřku. Je nutné oškrabat tyhle nánosy a šablony a ukázat propast, co je pod nimi. Je to všechno naprosto holé, vnějškově nebarevné, nekouzlivé, tak neúprosně, drtivě elementární jako kameny z Baalbeku uzavřené do klauzury osudovosti, ale přitom zároveň při bližším ohledání taky strašně vnitřně nejednoznačné. Je to pro mne překvapivě daleko těžší než třeba Máchův Máj: tam bylo možno pracovat s velkými plochami, s plastickým a členitým veršem a bohatou metaforikou, s textem, který vlastně nic nedoslovuje, jen sugeruje, a stále tedy nabízí nové a nové šance k odstiňování. Do těch pár holých Erbenových slov se v téhle realizaci musí vejít i motivace, psychologie figur, její zvraty a proměny, jako by šlo o rozsahem velké drama.“

Z etiky do teologie

Při každé replice, při každém verši jsme se stále vraceli k otázce: Proč? Proč tady Erben například mění ve zdánlivě mechanickém opakování určité slovo za jiné? A co třeba se začátkem Vodníka, ta vlastně „veselá“ popěvková říkanka – je to od Erbena záměrný kontrast k tomu, co se později stane, nebo tohle všechno už je tu v určitém šklebu implicitně přítomno? Tak jsme o tom mluvili, a přeskakovali přitom z versologie do psychologie, z etiky do teologie.
A pak přišlo další trápení – obsazování herců. S žádným interpretem nebyl režisér úplně spokojen, snad jen s jasnou výjimkou Josefa Somra. Na pár veršíků někdy zkoušel v těžkém časovém stresu pět šest interpretů a snažil se samozřejmě o neoposlouchané hlasy, zejména pokud šlo o mladé party. Všechno, co Josef Melč o Erbenovi věděl a zevnitř z něj cítil, napsal jako obvykle do obsáhlého dopisu, který rozeslal hercům, technice, prostě všem, kteří s věcí nějak souviseli. Do studia mě pak už samozřejmě nepustil, ale slyšel jsem průběžné fáze z pásů. Neměl jsem žádné výhrady, natož podstatné, což ho přímo rozlítilo: „To je všechno?! K čemu tě teda mám?!“ Ale co jsem měl říct, když jsem zrovna slyšel už tisíckrát omletého Erbena jakoby poprvé, a dost jinak: objevil se mi najednou skutečně jako velký dramatik tragických miniatur. Vnímal jsem ho naprosto současně, aniž bylo třeba pohnout s jedinou čárkou, natož ho nějak „aktualizovat“, zejména pak v duchu módního divokého kouzlení „á la fantasy“.
Co k tomuto – bohužel poslednímu – režijnímu opusu Josefa Melče, který chodil z nemocnice stříhat ještě v posledních týdnech své smrtelné choroby, ještě říct? Snad jen, že je škoda, že Josef Melč tu není mezi námi, a taky je škoda, že nemohl realizovat Kytici celou. Byl by to jedinečný ucelený doklad o jedné těžko napodobitelné rozhlasové škole, která měla jméno jediného člověka.