Inscenace, které zaujaly IV. (1973-1974)
Realizace desky Jiří Šrámek. Zvuková režie ing. Adolf Řípa (Faust, Amfitryon) a Jiří Bartoš (Revizor). Střih a mixáž Jiří Bartoš.
Revizor. Nikolaj Vasiljevič Gogol. Režie divadelního představení Josip Stěpanovič Popov. Z repertoáru Jihočeského divadla v Českých Budejovicích. Ukázky ze 3. dějství, 5. a 6. výstup
Účinkují Ivan Klička, Vladimír Janura, Oto Hradecký, Petr Šporcl, Karel Charvát, Hana Bauerová, Bibiana Šimonová.
Faust. Johann Wolfgang Goethe. Přeložil Otokar Fischer. Režijní a dramaturgická úprava Václav Špidla a Zdeněk Hedbávný. Hudba Jiří Srnka. Z repertoáru Divadla Jaroslava Průchy v Kladně a Mladé Boleslavi. Ukázka z 5. obrazu
Osoby a obsazení: Faust (Jan Tříska), Mefistofeles (Karel Šebesta).
Amfitryon. Jean Baptiste Moliere. Přeložila Eva Bezděková. Hudba Miroslav Ponc. Režie Miroslav Macháček. Z repertoáru Národního divadla v Praze.
Účinkují Vladimír Brabec, Jana Březinová, Josef Kemr, Josef Čáp, Blažena Holišová, Jiří Sovák, Bohuslav Čáp.
Natočeno 8. – 17. května 1973 (Amfitryon), 19. června a 2. července 1973 (Faust) v pražském studiu Supraphon v Lucerně a 16. a 25. února 1974 (Revizor) ve studiu Čs. rozhlasu v Č. Budějovicích (Gelman).Vydal Supraphon (1 18 1477 G, stereo) v roce 1974.
Lit.: Bílková, Jarmila: Gogol, Goethe, Moliére – Třikrát ve jménu člověka (sleeve-note). – Cit.: Nikolaj Vasiljevič Gogol žil v letech 1809 až 1852. Dětství strávil v romantickém prostředí rodného statku na Ukrajině a své první literární pokusy začal psát už na gymnasiu. Když mu bylo šestnáct, zemřel car Alexander a děkabristé se pokusili využít historické příležitosti: omezit samoděržaví ústavou. Jejich povstání však bylo krutě potlačené a nový car Mikuláš I. nastolil mnohaleté období útisku a zpátečnictví. Životy spisovatelů Gribojedova, Puškina, Lermontova, Gogola, Dostojevského a mnoha jiných jsou dokladem, jak každá samostatná myšlenka musela narazit na zeď tupé autority. O Mikulášovi I. se vypravuje, že dostal na stůl jakousi úřední zprávu náhodou končící slovem pokrok. Připsal k ní: „Pokrok? Jaký pokrok? Vymýtit toto slovo z úředního jazyka.“
Johann Wolfgang Goethe se narodil 1749 jako syn frankfurtského měšťana a zemřel 1832 jako výmarský dvořan a – po obrovskou část vzdělané Evropy – jako vladař tehdejšího literárního Olympu. Engels vystihl, jak se celý jeho život i myšlení pohybuje mezi těmito dvěma póly: „Neustále v něm bojuje geniální básník, jemuž se hnusí ubohost prostředí, s obezřetným synáčkem frankfurtského radního, respektive výmarským tajným radou, který se cítí nucen uzavřít s touto ubohostí příměří a zvyknout si na ni. A tak je Goethe hned obrovský, hned maličký…“ Ale právě tak, jako jeho život byl věrným odrazem doby vzestupu měšťáctva až k osvobozující francouzské revoluci (Goethe ji přivítal slovy: „Z tohoto místa a od tohoto dne začíná nová epocha lidských dějin“), čerpal i jeho způsob myšlení přímo nenasytně z nových myšlenkových proudů, především z obrovského rozvoje všeobecného vzdělání a z rozkvětu přírodních věd, jímž se za jeho života otevřely nedozírné perspektivy.
Moliere, vlastním jménem Jean-Baptiste Poquelin (1622-1673), žil za vlády Ludvíka XIV., dokonce u jeho dvora, v době, kdy ve Francii dosáhl feudalismus vrcholu stability a země se stala nejmocnějším a nejblahobytnějším evropským státem. Alespoň na povrchu – protože ve světě ducha a myšlení už dávno existovaly proudy, které neměly se středověkým myšlením nic společného, které ukazovaly dopředu do doby, jež se teprve měla zrodit. Na Moliera měl vliv zvláště jeden z těchto myslitelů, Pierre Gassendi, matematik, fyzik a filosof, který jako jeden z prvních postavil proti středověkému podžizování se autoritám nárok zdravého lidského rozumu, nárok na to, aby člověk svým rozumem sám poznával a odpovědně rozhodoval, co je pravda. Byl to spíš duch Gassendiho filosofie než jeho přesné myšlenky, co Moliere přenesl do svých komedií, čemu dal umělecký výraz, ale udělal to geniálně.Nikolaj Vasiljevič Gogol žil v letech 1809 až 1852. Dětství strávil v romantickém prostředí rodného statku na Ukrajině a své první literární pokusy začal psát už na gymnasiu. Když mu bylo šestnáct, zemřel car Alexander a děkabristé se pokusili využít historické příležitosti: omezit samoděržaví ústavou. Jejich povstání však bylo krutě potlačené a nový car Mikuláš I. nastolil mnohaleté období útisku a zpátečnictví. Životy spisovatelů Gribojedova, Puškina, Lermontova, Gogola, Dostojevského a mnoha jiných jsou dokladem, jak každá samostatná myšlenka musela narazit na zeď tupé autority. O Mikulášovi I. se vypravuje, že dostal na stůl jakousi úřední zprávu náhodou končící slovem pokrok. Připsal k ní: „Pokrok? Jaký pokrok? Vymýtit toto slovo z úředního jazyka.“
Johann Wolfgang Goethe se narodil 1749 jako syn frankfurtského měšťana a zemřel 1832 jako výmarský dvořan a – po obrovskou část vzdělané Evropy – jako vladař tehdejšího literárního Olympu. Engels vystihl, jak se celý jeho život i myšlení pohybuje mezi těmito dvěma póly: „Neustále v něm bojuje geniální básník, jemuž se hnusí ubohost prostředí, s obezřetným synáčkem frankfurtského radního, respektive výmarským tajným radou, který se cítí nucen uzavřít s touto ubohostí příměří a zvyknout si na ni. A tak je Goethe hned obrovský, hned maličký…“ Ale právě tak, jako jeho život byl věrným odrazem doby vzestupu měšťáctva až k osvobozující francouzské revoluci (Goethe ji přivítal slovy: „Z tohoto místa a od tohoto dne začíná nová epocha lidských dějin“), čerpal i jeho způsob myšlení přímo nenasytně z nových myšlenkových proudů, především z obrovského rozvoje všeobecného vzdělání a z rozkvětu přírodních věd, jímž se za jeho života otevřely nedozírné perspektivy.
Moliere, vlastním jménem Jean-Baptiste Poquelin (1622-1673), žil za vlády Ludvíka XIV., dokonce u jeho dvora, v době, kdy ve Francii dosáhl feudalismus vrcholu stability a země se stala nejmocnějším a nejblahobytnějším evropským státem. Alespoň na povrchu – protože ve světě ducha a myšlení už dávno existovaly proudy, které neměly se středověkým myšlením nic společného, které ukazovaly dopředu do doby, jež se teprve měla zrodit. Na Moliera měl vliv zvláště jeden z těchto myslitelů, Pierre Gassendi, matematik, fyzik a filosof, který jako jeden z prvních postavil proti středověkému podžizování se autoritám nárok zdravého lidského rozumu, nárok na to, aby člověk svým rozumem sám poznával a odpovědně rozhodoval, co je pravda. Byl to spíš duch Gassendiho filosofie než jeho přesné myšlenky, co Moliere přenesl do svých komedií, čemu dal umělecký výraz, ale udělal to geniálně.
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Komentáře
Zatím nemáte žádné komentáře.
Napište komentář k článku