Sedmdesátníci (Karlu Fuksovi) (2016)

Přidal: Premek |

Červenec 28, 2016

Arnošt Goldflam. Dramaturgie Alena Blažejovská.

Připravil ČRo Brno v roce 2016. Premiéra 30. 7. 2016 v rámci pořadu Zelný rynk (ČRo Brno, 18:00 – 19:00 h.).

Lit.: Goldflam, Arnošt: Arnošt Goldflam: Sedmdesátníci (Karlu Fuksovi). In web ČRo Brno, 29. 7. 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Přání Arnošta Goldflama k sedmdesátinám režiséra Karla Fuksy bude součástí sobotního Zelného rynku, ale vy si ho můžete poslechnout a přečíst už teď.

Mnoho let jsme si mysleli, že jsme mezi souputníky v našich oborech ti nejmladší. Pořád jsme se měli co učit a pořád co dohánět, stále jsme něco zkoušeli a pouštěli se do hledání nových cest. A teď, najednou, zjišťujeme, že je nám letos už sedmdesát a ubíráme se, doufám, že pomalu, na druhou stranu.

Je nás sice víc, ale já mluvím jednak o sobě, jak jinak, ale teď hlavně o mém kamarádu a souputníkovi Karlu Fuksovi. Seznámili jsme se přibližně před padesáti, možná i o málo více, léty. Svedla nás dohromady Brněnská Bohéma, tehdy bizarní a osobitý okruh mladých lidí s uměleckými ambicemi, převážně výtvarnými. Pořádali jsme různé happeningy, výstavy, výlety a večírky, zažili jsme mnohé krásné chvíle.

Já jsem byl dělníkem, Fuksa navíc studoval režii dokumentu na FAMU. Malovali jsme si budoucnost, pestře a dobrodružně. Šedesátý osmý rok zasáhl do našich životů neblaze, nicméně naše sny a směřování jsme většinou neopustili. Karel Fuksa vystudoval, věnoval se svému dokumentu poctivě a udělal spoustu zajímavé práce. Spolu jsme také řadu let pracovali na kulturním magazínu Za dveřmi, spolu jsme psali řadu scénářů, které Fuksa režíroval a sklidili jsme, spolu, i on sám, pěkný ohlas – i pár ocenění.

Spolu jsme také prožívali mladické i pozdnější lásky, tvrdohlavě jsme pronásledovali brněnské krasavice, tu úspěšně, častěji s menším štěstím, přičemž se narodily i děti, které mezitím dospěly, a myslím, že z nich má i radost, i když některé maminky tu společnou cestu vzdaly, čemuž se někdy ani nedivím.

Přitom všem se Karel Fuksa tvrdohlavě věnoval stále výtvarné tvorbě a po určitou dobu i já, i když jsem si pak oblíbil více literaturu, nicméně on vytrval, pracoval s různými postupy, dělal grafiku, keramiku, sklo a zkoušel dál. Dodnes se tomu věnuje, vystavuje a nepolevuje ve svém úsilí.

Vedle převážně vlastní televizní režie a scenáristiky také vedl několik let celou redakci brněnské televize, kde poskytl příležitosti mladším a tehdy ještě neznámým tvůrcům. Vytvořil řadu zajímavých dokumentárních filmů, i ve spolupráci s rakouskou televizí.

To všechno mu ale nestačilo a nestačí. Od doby, kdy jsme se seznámili, jsem svědkem a občas i divákem jeho sportovních ambicí. Jezdil a jezdí na kole, běhá maratony – ani nevím, kolik už jich uběhl u nás i ve světě! Bylo mu to však málo, tak se pustil i do triatlonu, stal se několikanásobným železným mužem, kde se právě běhá, plave i jezdí na kole.

Je ovšem velmi tvrdohlavý. Když přijedu do Brna a přespím u něho doma, vidím, jak se ráno někdy těžce a s hekáním zvedá z postele a belhá do koupelny. Přesto se nevzdává, tělo, které se už někdy trochu vzpěčuje, řádně rozhýbe a chystá se na další závody, už ovšem mezi seniory.

Do toho ovšem neustává i v uměleckých aktivitách, pokud je příležitost, jako například zatím poslední dokument o Janáčkovi a jeho životě v Brně, který se setkal se zájmem diváků i odborníků. Občas napíše nějakou povídku, vzpomínku, sleduje světové i zdejší dění a vtipně vše glosuje. Vypráví též velice rád pikantní anekdoty, nicméně nepříliš úspěšně, zato vytrvale.

Vždycky jsem ho obdivoval – ale trošku i odsuzoval – jako člověka, který si nedá pokoj. Pobíhá po Brně (nikoli jen závodně), cestuje s dospělými dětmi po světě, teď dokonce i s nedospělými vnoučaty, stále někoho navštěvuje, kontroluje své chaty a chatky, mentoruje svou rodinu i přátele a celá léta jim vychvaluje, ba vnucuje, svůj životní způsob a kontroluje je.

Je jedním z mých kamarádů odedávna, už jich mnoho nezbývá. Proto s lehkým znepokojením sleduju jeho hektické životní tempo a snažím se ho občas přibrzdit. Většinou marně. A tak – od té doby, co žiju v Praze – si telefonujeme, občas se navštěvujeme a strachujeme se, abychom si vydrželi, pokud možno, co nejdéle.

Tak se drž, Karle a ještě dlouho si zachovej svou energii a chuť do života! Tvůj A. G.

Eseje, fejetony, přednášky