Příběhy 20. století – Jan Roček Robitschek (2017?)

Přidal: Premek |

Leden 14, 2018

Dne 24. července 1960 vyskočili v dánském přístavu Gedser z východoněmecké výletní lodi do moře českoslovenští uprchlíci: Jan Roček, jeho manželka Eva, jejich synové Martin a Tomáš a Evina maminka Anna Marie Trojanová. Připravil Adam Drda.

Natočeno 2017 (?). Premiéra 14. 1. 2018 (ČRo Plus, 20:05 h.). K poslechu zde.

Lit.: Drda, Adam: Naskákali jsme do moře, každý s jedním synem v náručí. Příběh Jana Ročka Robitscheka. In web ČRo Plus, 14. 1. 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Dne 24. července 1960 vyskočili v dánském přístavu Gedser z východoněmecké výletní lodi do moře českoslovenští uprchlíci: Jan Roček, jeho manželka Eva, jejich synové Martin a Tomáš a Evina maminka Anna Marie Porgesová.

Dostali se šťastně na pobřeží a po čase dál do Spojených států amerických. Všichni tři dospělí přežili holocaust: ghetto v Terezíně, deportaci do Osvětimi, pobyt v dalších nacistických lágrech. Janu Ročkovi bude letos 94 let, je vědec, chemik. Jeho vzpomínkám jsou věnovány Příběhy 20. století.

Jan se narodil 24. března 1924 v Praze jako první dítě manželů Robitschekových (příjmení si změnil po válce). O pět let později přišla na svět jeho sestra Helga. Matka se jmenovala Frieda (Bedřiška), otec Hugo se z 1. světové války vrátil jako legionář, pak měl továrnu na výrobu barev a laků.

Jan studoval gymnázium, které musel jako židovský kluk opustit poté, co zbytky Československa okupovali Němci. Pracoval krátce v kanceláři, byl učedníkem v dílně na výrobu kovového nábytku, a na přelomu let 1940-1941 navštěvoval chemické (laborantské) přeškolovací kurzy, které otevřela Židovská obec. Když začaly z Prahy odjíždět transporty, změnila se laboratoř v barvírnu prádla – sloužila lidem, kteří šli do transportu a chtěli dát neprakticky bílému povlečení tmavší barvu.

Dne 15. května 1942 byla rodina Robitschekových deportována do Terezína. Jan bydlel nejdřív spolu s otcem v Sudetských kasárnách, jeho sestra Helga s maminkou v Hamburských: „Otec na tom byl zdravotně dobře, ale matka měla vážnou srdeční chorobu. V kasárnách nezůstala dlouho, protože ji brzy přesunuli do nemocnice, kde zůstala až do konce terezínského pobytu. Pravidelně jsem ji navštěvoval a vzpomínám si na jeden jediný případ, kdy jsme se šli na chvíli projít ven.“

Jan se v ghettu dostal do domova pro mládež a zanedlouho nastoupil do chemické laboratoře, kde se vzdělával a učil praxí pod vedením doktora Adolfa Pollaka. V červenci 1944 se začal scházet s Evou Porgesovou: „Probrali jsme všechno, co se dalo: rodiny, své životy, filozofii, hudbu, malířství. Nikdy jsem nepoznal člověka, se kterým bych si byl tak blízký, se kterým bych toho měl tolik společného a tak moc by mě bavilo s ním být.“

Na podzim 1944 (přesně 28. září) byl Jan Roček (Robitschek) zařazen do transportu Ek, který mířil do Osvětimi. Ve vyhlazovacím táboře prožil zhruba měsíc: „Po pár dnech nám kdosi řekl, že ty plameny, které jsme viděli, byly z krematorií od plynových komor, ale my tomu nemohli uvěřit. Ta myšlenka byla tak obludná, tak naprosto neuvěřitelná, že nám trvalo několik dní, než jsme ji dokázali přijmout. Pamatuju si, jak můj kamarád Egon Löbner v hrůze a naprosté panice zalezl na zem pod palandy, snad aby se tam schoval.“

Jan prošel selekcí a koncem října 1944 byl deportován do muniční továrny v Meuselwitzu. Jeho rodina, otec, maminka a sestra přijeli do Osvětimi až po něm a byli zavražděni.

Jan přežil práci v továrně, bombardování i „evakuační pochod“: „Matně si vzpomínám, jak jsem se s pár dalšími pokoušel uprchnout. Každopádně nás chytil nějaký místní policista a zavřel do jakéhosi vězení, možná to byla jen stáj nebo chlív. S tím, jak jsme vypadali, bylo takřka nemožné se někde schovat bez pomoci. Byli jsme vlekoucí se kostry v hadrech s červenými pruhy na zádech a s vyholenou hlavou.“

Pochod nakonec jako zázrakem přežil. Dostal se do Prahy, setkal se s Evou a v roce 1947 se vzali. Oba studovali, Jan Roček od roku 1953 pracoval v Ústavu organické chemie a biochemie při ČSAV. Narodili se jim synové Martin a Tomáš.

Útěk za svobodou

Jan Roček a jeho žena Eva inklinovali „doleva“, ale nebyli komunisté: „Nebyli jsme v zásadě proti znárodnění bank a velkých podniků, pokud by to bylo provedeno jako v Anglii demokratickým způsobem. Zamlouvala se mi koncepce bezplatného školství a zdravotní péče. Byli jsme ale vždycky přesvědčení demokraté a s taktikou komunistů jsme naprosto nemohli souhlasit.

Zvláště nás pobouřilo, jak nehorázně rozdmýchávali třídní nenávist a závist. V okamžiku, kdy komunisti uzurpovali moc naprosto nedemokratickým způsobem, ztratili veškerý zbytek sympatií, které jsme snad pro ně kdy měli.“ Jan a Eva nechtěli v komunistickém Československu žít, ale trvalo ještě mnoho let, než se jim podařilo najít cestu na svobodu.

V roce 1959 se Jan dozvěděl, že existuje naděje na útěk z východního Německa. Bylo totiž možné nastoupit na trajekt, který plul ke švédským či dánským břehům a absolvovat plavbu. Cestující ze sovětského bloku ovšem v přístavu nesměli vystoupit. Dne 24. července 1960 tedy spolu s Evou, oběma malými dětmi a Evinou matkou dopluli na východoněmecké lodi k dánskému přístavu Gedser:

„Bylo krásné slunečné nedělní odpoledne. Lidé s platnými cestovními dokumenty už odcházeli z lodi a téměř všichni ostatní pozorovali břeh a lidi na něm. Zatímco všichni pasažéři věnovali pozornost dění na břehu a západním turistům, opouštějícím loď, my jsme se chystali skočit z druhé strany. Na zádi jsme byli skoro sami.

Eva mi řekla, že sama skočit nedokáže a že do ní mám strčit. S Martinem v náručí vylezla na zábradlí, já do ní tedy strčil a ihned jsem popadl Tomáše a skočil s ním do vody. O detailech našeho útěku jsme nediskutovali, nikdy jsme nedomysleli, co dělat po skoku.

Tak Eva prostě obeplavala loď, a jak mi později vyprávěla, podala Martina nějakému Dánovi poté, co se ho naprosto vážně zeptala, jestli je opravdu Dán a jestli si tím je jistý. Testem zřejmě prošel. Já si z nějakého důvodu myslel, že se musím dostat pryč od lodi.“

Jana, který plaval a držel přitom syna Tomáše, honili východoněmečtí námořníci, ale nakonec to vzdali. Druhý den se útěk stejným způsobem podařil přátelům Ročkových – rodině Rieserových.

S pomocí Mezinárodního výboru pro uprchlíky se Ročkovi dostali přes Velkou Británii do USA, kde oba pokračovali jako chemici v akademické kariéře. Usadili se v Chicagu.

Radiodokument