Reflexe: Film! – Tvář vody (2018)

Mexickému režisérovi Guillermu del Torovi se konečně podařilo to, co jeho generačně spříznění amigos, Alejandro González Iñárritu a Alfonso Cuarón, dokázali už v předchozích letech. Třináct nominací na Ceny Akademie pro snímek Tvář vody je téměř jistou předzvěstí velkého oscarového sukcesu, tedy něčeho, na co del Toro doteď nebyl vůbec zvyklý. Dává proto smysl se ptát, co za náhlým obratem v kariéře tohoto bodrého zavalitého sympaťáka stojí.

Del Toro se vždy profiloval jako zručný realizátor fantaskních námětů, přičemž řada z nich, Ďáblova páteř, pokračování upírského filmu Blade nebo gotický Purpurový vrch, vydatně čerpala z hororových konvencí. Když režisér dostal příležitost pracovat s většími rozpočty, upsal se dvojdílné adaptaci komiksového Hellboye nebo si plnil své klukovské sny ve velkolepém blockbusteru Pacific Rim – Útok na zemi, navazujícím na tradici japonských monster filmů a seriálů o bojových robotech. To vše jsou přitom typy snímků, které se s akademiky spolehlivě míjejí. Jsou zkrátka považovány za příliš nízkou, nedospělou a v jádru brakovou zábavu, která má daleko do oduševnělého umění, typicky oceňovaného na Oscarech.

Spojení hororu a divácky vstřícné komedie

V Tváři vody del Toro na jednu stranu dále rozvíjí svoji fascinaci nadpřirozenými příšerami a dalšími pokleslými motivy. Snímek by se dal považovat za remake padesátkového amerického hororu Netvor z černé laguny, v němž se rovněž tým vědců zmocní humanoidního obojživelníka původem z Amazonie. Stejně jako v tomto filmu, i v Tváři vody se mořský muž zamiluje do lidské ženy, tentokrát němé uklízečky Elisy. A stejně tak je tu největším monstrem nikoli samotný netvor, nýbrž vykořisťovatelský člověk, který živočicha pod záminkou vědy a pokroku brutálně vytáhne z jeho přirozeného prostředí.

Nepřehlédnutelné hororové prvky, jako amputované prsty válející se v tratolišti krve nebo ukousnuté kočičí hlavy, ale Tvář vody na druhou stranu propojuje s uhlazenou, kultivovanou poetikou svérázných, lehce vyšinutých romantických filmů. Elisa předvádí uhranutému netvorovi muzikálový tanec s koštětem, jindy za zvuků konejšivé harmoniky zasněně hledí z okna autobusu. V těchto momentech snímek nejvýrazněji připomene divácky vstřícnou tvorbu francouzského režiséra Jeana-Pierra Jeuneta, konkrétně jeho nesnesitelně milou, kouzelně abnormální romanci Amélie z Montmarteru.

Pro oscarový úspěch Tváře vody je ale možná ještě důležitější to, že jde otevřeně vstříc současným liberálním hodnotám. Politické přesahy jsou přitom další věc, která se v del Torových filmech dosud vyskytovala spíše jen latentně. Zřejmě nejvýrazněji v kritikou vřele přijatém Faunově labyrintu, kde magicko-realistický příběh dvanáctileté dívky režisér zakořenil v hrůzách frankistického Španělska. V Tváři vody, situované do období studené války, se však del Toro poprvé systematicky vyjadřuje k americké kultuře, jejím posedlostem a ideálům.

Perspektiva obětí. Perspektiva úniku

Podle melodramatické logiky jsou tu postavy poměrně čitelně dělené na ty, které jsou všelijak utlačované, minoritní a schopné soucitu, a na ty, které zosobňují dominantní řád a vynucují si jej zcela bezohledně. Na straně outsiderského dobra tak kromě Elisy s hispánským příjmením Esposito stojí i její černošská kolegyně nebo postarší homosexuální soused Giles. Straně zla pak vévodí démonický plukovník Strickland, který se k personálu tajné laboratoře chová majetnicky a přezíravě a zajatého mořského muže neváhá týrat bolestivými elektrošoky.

Tvář vody přitom nezůstává jen u jednotlivých hrdinů či padouchů, ale zároveň se odpoutává k širší společenské kritice. Fašistického Stricklanda, mezi jehož oblíbené čtivo patří motivační příručky, snímek překvapivě odhalí jako patriarchu klasické nukleární rodiny s domácností vybavenou jako z dobového katalogu. Když si později Strickland kupuje pod nátlakem úlisného prodejce nové auto, je to jeden z drobných poukazů na všudypřítomnost konzumu a otupujícího vlivu reklamy. Film tak proti sobě staví nejen skupiny postav, ale také obecnější hodnotové rámce: sounáležitost, ochotu a nepředpojatost proti sobeckému, xenofobnímu a materialistickému jednání.

V jedné ze scén sleduje Elisa na návštěvě u Gilese televizi, na které právě běží zpravodajské záběry z násilného zásahu policie proti černochům. Giles rychle přepne na jiný kanál se zábavným programem a úlevně si vydechne. Tvář vody sice empaticky zaujímá perspektivu obětí, ale současně stejně tak „přepíná“ mezi znepokojivými výjevy a pohádkovým únikem. Problém jinak dobře míněného a svižně odvyprávěného del Torova filmu přitom není, že by byl snad politicky korektní, ale že na jedné straně odsuzuje naivní eskapismus a současně jej sám ve vrchovaté míře nabízí.