Hovory Plus – Daniel Herman (2019)

Smrt Jana Palacha byla podle Hermana jedna z nejzásadnějších událostí po srpnu 1968, a to až do listopadu 1989. „Zamýšlel jsem se nad tím už jako chlapec. Protože není jen tak obětovat to nejcennější, co člověk má, tedy svůj život, pro dobro celku. Už kardinál Josef Beran o Palachovi hovořil jako o člověku, který nespáchal sebevraždu, ale který se obětoval pro národ,“ myslí si.

Sebevraždu by nikdy, zejména jako věřící člověk, sám v sobě nemohl schválit. Ani to nikomu doporučit jako řešení. „Toto byla jiná kategorie. Jsou lidé, kteří se jsou schopni pro ideu obětovat. To mne na tom příběhu Jana Palacha osobně velmi oslovilo a Palach se tak postavil do řad těch velkých Janů našich dějin,“ dodává.

Ideje vs. ideály

„Ideje jsou velmi důležité a v životě nesmíme ztrácet ideály. Je jasné, že jak jde člověk životem, tak zraje a iluze občas ztrácí. Ideály by ale nikdy ztratit neměl.“ Podle Hermana je na Palachovi zajímavé, že dokáže cosi vzbudit i u dnešní generace a jeho odkaz je živý dodnes.

„Hned po roce 1989 tady proběhl Palachův týden. Bylo to něco velmi silného a měl jsem pocit, jako když Palachova pochodeň, která byla zasypána popelem normalizační každodennosti, znovu zaplála. Bylo to nesmírně inspirativní,“ vzpomíná Herman.

Živých pochodní bylo víc…

Zapomínat bychom prý ale neměli ani na to, že Palach nebyl sám.  Ještě před ním se na varšavském stadionu upálil polský úředník. Ve své závěti napsal: „Já, Ryszard Siwiec, zdráv na těle i na duchu, jsem se po dlouhém boji a úvaze rozhodl vyjádřit protest proti totální tyranii zla, nenávisti a lži, které ovládají svět.“ Živými pochodněmi se stali i tři Ukrajinci, ale na veřejnosti se o tom mluvit nesmělo, a nejen oni.

„Po Palachovi bylo u nás 26 lidí, z toho sedm zemřelo. Jan Zajíc, Josef Hlavatý, Evžen Plocek,… to jsou lidé, kteří musejí být připomínáni i dnes. Nezapomnělo se na ně, přestože se o to propaganda velmi snažila. Moc se o nich ale neví, takže se jim to u některých zakrýt povedlo,“ tvrdí Herman.

Najednou byl hrob prázdný

Proč ale odkaz Jana Palacha tak totalitnímu režimu vadil? Nejrůznější výročí u jeho hrobu totiž obvykle znamenaly tu menší, tu větší demonstrace. „To vše v roce 1973 vyústilo k nepřijatelné události. Bez konzultace s rodinou totiž byly ostatky Jana Palacha z vyjmuty z hrobu Olšanského hřbitova. Zpopelněny v uloženy do Všetat. Bylo to ale něco nepřijatelného. Něco podobného si troufli akorát nacisté…“

Každý totalitní režim se podle Hermana vždy snažil odosobnit masu. „Kdejaká osobnost podle nich není zodpovědná za svůj život, ale je to masa lidu, rasy, třídy apod. To už záleží na tom kterém režimu, která jde za svým vůdcem nebo vládnoucí stranou a vládou. Cokoli co pak vybočovalo a ukazovalo, že dějiny netvoří masy ale silné osobnosti, pro ně bylo dost nepříjemné.“

Tak se je snažili, Orwellovským termínem, vaporizovat a vygumovat z dějinného povědomí. „Ono to ale úplně nejde. V tom je to štěstí… Takže i když byl Palachův hrob takto zlikvidován, jeho památka byla, a je, živá,“ dodává Daniel Herman.

Víc si poslechněte v audiozáznamu rozhovoru pořadu Hovory. Ptala se Eva Hůlková.