Dnešní Plus – Rada NATO-Rusko (2018) | Panáček v říši mluveného slova

„S Ruskem jednat musíme. Vysvětlovat, v čem vidíme porušování mezinárodního práva, a dávat jasně najevo, že nedopustíme další eskalaci podobného chování,“ zdůrazňuje analytik mezinárodních vztahů a bývalý diplomat Vladimír Votápek.

Připomíná, že mezi Západem a Ruskem je celá síť dohod a smluv, které jsou klíčové pro stabilitu mezinárodních vztahů a odvracení nebezpečí útoků zbraněmi hromadného ničení a podobně.

Podle Votápka je zjevné, že Rusko vyvíjí zakázané typy raket středního doletu, a totéž navíc dělá i Čína, na kterou se smlouva nevztahuje. „Je zde objektivní problém, který je třeba řešit. A je škoda, že čas pro řešení nastává zrovna v éře prezidentství Donalda Trumpa, který je spíše hromem do police než zkušeným vyjednavačem,“ soudí.

Rusko hraje nezodpovědnou hru, ve které je pro něj dobré jakékoli zpochybnění mezinárodní stability a míru. Protože Rusku se daří ve zmatených a krizových časech. Vladimír Votápek

Naopak bezpečnostní analytik Jan Schneider hrozby vypovězením smlouvy o likvidaci raket považuje spíše za vyjednávací taktiku amerického prezidenta.

„Svým specifickým způsobem na Rusy zkouší, co vydrží, ale vývoj může být velice překvapivý, podobně jako například v případě KLDR,“ doplňuje s odkazem na červnový summit se severokorejským vůdcem Kim Čong-unem.

Jednání Rady NATO-Rusko vítá, aliance tím totiž podle něj naplňuje svůj zakládací dokument. Článek 1 Washingtonské smlouvy totiž obsahuje závazek, že se veškeré spory řeší jednáním.

„Zvyšování napětí vyhovuje zájmům vojensko-průmyslového komplexu, který je ovšem na obou stranách. Jestřábi zvyšují napětí a když jim politici sednou na lep, jsou to zase generálové, kteří to napětí snižují – a pak dostávají Nobelovy ceny míru. Je to taková hra, kterou pokládám za překonanou, neřkuli nedospělou,“ uzavírá Schneider.

(Sousloví bezpečnostní analytik dávám vědomě do uvozovek proto, že Jan Schneider opakovaně a systematicky šíří kremelské lži o tom, že ruský zákon pro potírání neziskových organizací je kopií amerického zákona FARA, že obchod mezi USA a Ruskem po vyhlášení sankcí v roce 2014 vzrostl, že venezuelský komunistický diktátor Chávez byl zavražděn, že sestřelení letu MH 17 ruskou raketou BUK údajně není vyšetřeno, že Krym v roce 2014 údajně obsadila místní domobrana atd.)

Tématem rozhovoru bylo aktuální zasedání Rady NATO-Rusko a návrh USA vypovědět Smlouvu o likvidaci raket středního doletu. Jan Schneider v rozhovoru uvedl toto: „Zvyšování napětí vyhovuje zájmům vojensko-průmyslového komplexu, který je ovšem na obou stranách. Jestřábi zvyšují napětí, a když jim politici sednou na lep, jsou to zase generálové, kteří to napětí snižují – a pak dostávají Nobelovy ceny míru. Je to taková hra, kterou pokládám za překonanou, neřkuli nedospělou.“ Asi vás nepřekvapí, že je to absolutní nesmysl. Nechť pan Schneider jmenuje nějakého generála, který dostal Nobelovu cenu míru.

Jan Schneider si ovšem ještě přisadil. V jedné své replice v rozhovoru se totiž odvolává na „zkušeného diplomata“ Miroslava Polreicha. Polreich ovšem byl coby „diplomat“ (čtěte špion) v USA nikoli pouhým spolupracovníkem StB jako třeba Milošem Zemanem ocenění Karel Srp, Jaromír Nohavica či Zdeněk Zbořil, ale přímo zaměstnancem první správy StB. V případě pana Schneidera jistě není divu, že se snaží protlačit Polreicha do povědomí veřejnosti jako experta – však to byl právě on, kdo spolu s dalším nositelem Řádu Miloše Zemana, Petrem Žantovským, 30. listopadu 2016 na akci Asociace nezávislých médií ve Slovenském domě v Praze moderoval křest Polreichovy knihy „Špioni v diplomacii.“

Opravdu má Český rozhlas zapotřebí zvát do vysílání „experty“, jako je Jan Schneider?