Osudové ženy – Polyxena z Lobkovic (2019)

Přidal: Martin |

Březen 24, 2019

Milena Štráfeldová. Cyklus Osudové ženy č. 86. Literární spolupráce Hynek Pekárek. Zvuková spolupráce: Jiří Pochvalovský. Hudební spolupráce Antonín Schindler. Dramaturgie Ivana Chmel Denčevová. Režie Michal Bureš.

Účinkují Igor Bareš, Blanka Bohdanová a historička Marie Ryantová.

Připravil Český rozhlas v roce 2019 (27 min.). Premiéra 23. 3. 2019 (ČRo 2 Praha, 18:30-19:00). Repríza 7. 4. 2019 (ČRo Plus, 13:34 h.); 30. 3. 2024 (ČRo 2 Praha, 16:04 h.).

Lit.: Štráfeldová, Milena – Duchková, Anna: Obdivovaná i nenáviděná první dáma království. Osudové ženy: Polyxena z Lobkovic. In web ČRo 23. 3. 2019 (anotace). – Cit.: Byla okouzlující, vtipná, samostatná, cílevědomá i odvážná. Jejím prvním manželem byl Vilém z Rožmberka, druhým Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic. Během stavovského povstání hájila odhodlaně své katolické přesvědčení a jen díky ní můžeme dnes obdivovat pražské Jezulátko.

Narodila se roku 1566 do rodiny Vratislava z Pernštejna, jednoho z dvořanů císaře Maxmiliána II., který v té době zastával významný úřad nejvyššího kancléře království českého. Polyxenina matka, Španělka Marie Maxmiliana Manrique de Lara y Mendoza, byla císařovninou dvorní dámou. Porodila celkem dvacet dětí, ne všechny se ovšem dožily dospělosti. Polyxena patřila mezi prostřední z nich.

Pocházela ze zámožné a vysoce postavené rodiny, její otec ale vedl nákladný život a po jeho smrti se ukázalo, že z rozsáhlého majetku mnoho nezbylo. Tíživá finanční situace rodiny značně komplikovala možnosti uzavření sňatku všem jeho dcerám včetně Polyxeny. Jejím ženichem, který si nenárokoval žádné věno, se nakonec stal o 31 let starší vdovec Vilém z Rožmberka, který byl navíc také jejím poručníkem.

Z pohledu Polyxeniny rodiny byl pro ni ideální partií – dlouholetý rodinný přítel, člen jednoho z nejzámožnějších a nejvýznamnějších českých rodů, který navíc podle rodového kronikáře oplýval i řadou charakterových předností. Polyxena a Vilém uzavřeli sňatek 11. ledna 1587 v katedrále svatého Víta za přítomnosti předních osobností včetně samotného císaře Rudolfa II.

Po Vilémově boku se začala pomalu ale jistě odlišovat od českých matron, jejichž svět zůstal zaklet do společenských klepů a hospodářských starostí. Zadostiučinění z Polyxenina přerodu z bystré a krásné dívky v pozoruhodnou a krásnou dámu oplývající šarmem a občanskou ctižádostí, bylo oboustranné. Polyxenin společenský úspěch Vilémovi poskytoval hřejivou náhradu za život bez dětí a fyzické lásky. /historik Josef Janáček/

„Manželství trvalo jen pět let, rožmberský velmož zemřel v roce 1592. Vilém před smrtí odkázal své 26leté manželce výnosné roudnické panství, takže nemusela trpět hmotnými starostmi a mohla si své vdovství užívat. Tento stav byl tehdy pro ženy tím nejsvobodnějším, jaký jim mohla česká společnost a české právo poskytnout,“ doplňuje historička Marie Ryantová.

Se svým druhým manželem, nejvyšším kancléřem Zdeňkem Vojtěchem Popelem z Lobkovic se Polyxena seznámila o masopustu roku 1600 v takzvaném pernštejnském salónu, který patřil mezi jedno z nejvýznamnějších společenských center tehdejší Prahy.

Vztah s druhým manželem byl podle dobových pramenů hluboký a láskyplný. Polyxena byla svému manželovi rovnocennou partnerkou i v diskuzích o složitých politických problémech.

Společný harmonický život narušilo až povstání českých protestantských stavů v roce 1618. Dva z okna vyhození místodržící Slavata a Martinic našli bezprostředně po defenestraci útočiště v Polyxenině paláci. Sama byla pravověrná katolička a „poddaní, kteří pohrdli během povstání svou vrchností, nezasluhovali v jejích očích žádné slitování“, jak píše historik Josef Janáček.

Podle toho se řídila i poté, co bylo stavovské povstání potlačeno,na svém vlastním panství, kde byly nad představiteli odbojných stavů vyneseny tvrdé rozsudky. Polyxena i Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic jim však nakonec udělili milost.

V roce 1628 Polyxena ovdověla podruhé. Její jediný syn se pohyboval na bojištích třicetileté války a její panství plundrovala cizí vojska. Ve stejném roce věnovala klášteru pražských karmelitánů sošku pražského Jezulátka, kterou dostala od své matky v den své svatby.

Žila v nesnadné době, přesto zůstala věrná principům, na nichž byla vychována, i když jí to nepřinášelo vždy jen výhody. / Marie Ryantová/

Poslední roky života strávila Polyxena jednak v pražském paláci a jednak v Roudnici, obklopena členkami svého fraucimoru a služebnictvem. Vedla čilou společenskou korespondenci a věnovala se správě panství. Synovi je předala až v polovině 30. let.

Zemřela 24. května 1642 a byla pochována po boku svého manžela Zdeňka v roudnickém kapucínském klášteře.

Radiodokument